Nějak se nám to vymklo, lamentuje šéf občanských demokratů Petr Fiala. Miloš Zeman si dělá, co chce.

Kromě toho, že prezidentské sídlo opevnil jak Mordor a mluví zemitěji než hostinský Palivec, vede z Hradu a z Lán vlastní zahraniční politiku. Co víc, přivlastnil si právo rozhodovat o tom, kdo bude ve vládě a kdo v ní nebude.

Profesor politologie proto doporučuje přetočit hodiny o jedenáct let zpátky. Navrhuje odebrat volbu vrchního velitele z rukou lidu a vrátit ji poslancům a senátorům.

"Musíme obnovit pevné kořeny parlamentního systému vlády," píše Fiala na stranickém webu a vysvětluje proč: "Přímá volba prezidenta vedla pouze k tomu, že prezident má pocit, že porušování ústavy je dovoleno, neboť získal přes polovinu hlasů voličů, a tedy má jakýsi silný mandát k čemukoli."

Zeman z řetězu utržený

Fiala jako správný konzervativec hlásá ve zmíněném příspěvku návrat k "dobré ústavní tradici" – volbě prezidenta parlamentem. Pravda, byla to tradice od počátku československého státu.

Byla to však tradice "dobrá"? K jednoznačné odpovědi na tuto otázku bychom museli mít k dispozici souběžný vývoj a vědět, jak by dopadly volby, kdyby prezidenta do roku 2008 volil lid a v letech 2013 a 2018 poslanci a senátoři. A také bychom museli mít poznatky o tom, jak by se tito prezidenti chovali.

Parlamentní volby prezidenta v samostatném českém státu však byly děsivé, provázené pletichařením, zastrašováním a kupčením s hlasy. Divím se, že o tom dosud nikoho nenapadlo natočit politický thriller.

Avšak teoreticky vzato: ať je prezident volen přímo nebo nepřímo, měl by ctít pravidla hry – a ta se změnou volby vyhlášenou v roce 2012 nezměnila.

Pravidla hry, a tedy i pravidla, podle nichž mají postupovat představitelé státu včetně prezidenta, určuje ústava. Nejvyšší zákon jasně stanoví, že stát řídí vláda, která je za svá rozhodnutí odpovědná sněmovně. Odpovídá také za rozhodnutí prezidenta, pod kterými je podpis premiéra nebo člena vlády, kterého premiér podpisem prověří.

Česko je parlamentní demokracie, ne prezidentská. Na tom přímá volba prezidenta nic nezměnila. Prezident se může odvolat na hlasy voličů, vláda však na ústavu, která je na její straně a kterou by měl ctít (ne ohýbat) také vrchní velitel.

Prezident by měl respektovat politiku vlády – pokud má důvěru parlamentu. To neznamená, že má vládě a parlamentu všechno odkývat. Může třeba vracet zákony.

Zeman se však chová jako šelma utržená z řetězu.

Fauly na ústavu

Připomeňme si některé z jeho faulů na ústavu. Před pěti lety odmítl pověřit Miroslava Němcovou úkolem sestavit vládu, byť pro ni měla většinu ve sněmovně.

Namísto toho jmenoval úřednickou vládu Jiřího Rusnoka. Bylo přitom jasné, že důvěru sněmovny nezíská. A taky nezískala. Přesto ji Zeman nechal řídit zemi sedm měsíců.

Po volbách zase intrikoval proti šéfovi vítězné strany a pozdějšímu premiérovi Bohuslavu Sobotkovi. Později pravil, že jeho veřejně oznámenou demisi vztáhne jen na něj, jinak vládu zachová.

Loni pak odmítl jmenovat ministrem zahraničí sociálního demokrata Miroslava Pocheho. Letos zase zablokoval výměnu na pozici ministra kultury.

Zemana přitom nezastavilo ani to, když mu předseda ústavního soudu připomněl, že prezident není obdařen jen pravomocemi, ale má také povinnosti. "Pokud premiér navrhne odvolat ministra, ústava nedává prezidentovi žádný prostor k vyjednávání či zvažování pro a proti – hlava státu má povinnost návrhu vyhovět, a to bez zbytečného odkladu," pravil v rozhovoru pro Český rozhlas Plus Pavel Rychetský.

Jistě, také Václav Havel i Václav Klaus se zdráhali jmenovat některé ministry. Vyjednávali o nich, nakonec ale uznali, že je v kompetenci premiéra, jak vládu sestaví, a jmenovací dekret jim předali.

Zeman je však sveřepý. Polopatě řečeno – a na tom se shodují ústavní právníci s výjimkou Aleše Gerlocha – kašle na ústavu. Jak by ne, když razí zásadu, že ústavní zvyklosti jsou "idiotský pojem".

Není snad pes zakopaný spíš než v samotné volbě v tom, že poslanci a senátoři nedokážou přinutit prezidenta, aby dodržoval pravidla hry?

Z boží milosti?

Miloš Zeman přece nedřepí na Hradě z boží milosti, není nad zákonem a není nepostižitelný, ba ani neodvolatelný.

To, co se děje v nejvyšších patrech české politiky, není ústavní krize, jak tvrdí mnozí zástupci lidu. Ústava jim dává možnost, jak situaci, kdy se prezident zasekne, řešit. Není nutné ji přepisovat.

Ústava připouští, že vrchní velitel může být obviněn. Článek 65, odstavec 2 nejvyššího zákona zmocňuje Senát, že se souhlasem Poslanecké sněmovny "může podat ústavní žalobu proti prezidentovi k ústavnímu soudu pro velezradu nebo hrubé porušení ústavy". Pokud se prezident nepodvolí, může ho ústavní soud z Hradu dokonce odvolat.

Ústavní žalobu k soudu ale musí odhlasovat třípětinovou většinou senátoři i poslanci. A je jasné, že ji neodhlasují. Spoustě z nich Zeman na Hradě vyhovuje, byť tam (i v Lánech) řádí jako černá ruka.

To si Miloš Zeman ještě dokáže na prstech spočítat. A dokázal by to také Miloš Zeman parlamentem zvolený.