Může to znít jako fake news, ale bohužel to je pravda. Jen málokdy vyvolala pár desítek let stará báseň takový poprask, jako ta, co sedm let zdobí fasádu berlínské vysoké školy Alice Salomonové – a šest let to nikomu nevadilo. Nedávno ale členové studentského výboru vykoumali, že báseň Avenidas z roku 1951 od Eugena Gomringera je prý vlastně sexistická. A tak dlouho křičeli, až se univerzita rozhodla ji po dlouhém lavírování nakonec přemalovat.

Sexistická báseň musí pryč

Je to jen pár slov ve španělštině, která v překladu znamenají asi toto: "Bulváry / Bulváry a květiny / Květiny / Květiny a ženy / Bulváry / Bulváry a ženy / Bulváry a květiny a ženy a obdivovatel".

Lze samozřejmě diskutovat o tom, jestli to je opravdu vydařená báseň. O to ale studentům nešlo. Podle nich jsou verše v přímém rozporu s ideou školy, která se zavázala k sociální spravedlnosti a kritickému pohledu na společenský vývoj.

Vůdčí myšlenka školy se tak stává zbraní, jež se paradoxně obrací proti jejím původcům a s jejíž pomocí lze bojovat proti všemu, co se nehodí do krámu. I kdyby šlo – jako v tomto případě – o nevinnou báseň.

Bolivijsko-švýcarský básník Eugen Gomringer se narodil v roce 1925 a je považován za zakladatele tak zvané konkrétní poezie, kdy nejde – zjednodušeně řečeno – ani tolik o věcný obsah, ale o grafickou podobu. Většinu svého života působil v Německu a v roce 2000 založil v domovském městě Rehau Institut konstruktivního umění a konkrétní poezie (IKKP). Před sedmi lety získal od univerzity cenu Alice Salomonové za poezii, a to zajistilo jeho veršům čestné místo na budově.

Báseň, kolem níž se strhl takový cirkus, zachycuje pocity z pozorování známě barcelonské ulice Las Ramblas – široké rušné promenády lemované stromy. Báseň o muži, který kouká na ulici a obdivuje květiny a ženy, podle studentů symbolizuje klasickou patriarchální uměleckou tradici, kde jsou ženy degradovány na pouhé múzy inspirující umělce. Verše prý navíc nepříjemně připomínají sexuální obtěžování.

Akademický senát se nakonec rozhodl stížnosti vyhovět a báseň přemalovat. Od letošního podzimu tak budou stěnu zdobit verše loňské držitelky uvedené ceny - Barbary Köhlerové. A aby to tolik nebilo do očí, vymyslelo se, že napříště se nové verše některého z laureátů ceny objeví na fasádě každých pět let. Univerzita kromě toho prý na pamětní desce v němčině, angličtině a španělštině připomene Gomringerovu báseň i debatu, která se kolem ní strhla.

Rozhodnutí přemalovat verše ostře kritizoval sám 93letý autor, který to považuje za zásah do svobody umění a poezie a za špatný výklad politické korektnosti. "Nikdy bych nepovažoval za možné, že vysoká škola, která sama profituje ze svobody umění a vědy, tuto výsadu takovým způsobem pošlape," prohlásil šéf Německé kulturní rady Olaf Zimmermann. A ministryně kultury Monika Grüttersová označila přemalování básně za děsivý akt kulturního barbarství. Do debaty se vmísilo i Gomringerovo domovské město Rehau, které hodlá inkriminovanou básní najust vyzdobit fasádu městského muzea.

Názore, trhej!

Kdo si Gomringerův text přečte, nemůže na něm spatřovat nic, co by mohlo někoho pohoršovat. Interpretace studentů je ale jednoduchá: Kdo obdivuje krásu žen, je sexista. Redukuje je totiž jen na jejich zevnějšek a činí z nich pouhý objekt mužského chtíče. Tečka. Jak prosté, milý Watsone.

V textu přitom o ničem takovém není ani slovo. To samozřejmě musel uznat i studentský výbor, nicméně podle statečných obhájkyň ženské hrdosti báseň nepříjemně připomíná, že jako ženy nemohou vyjít na veřejnost, aniž by se staly předmětem obdivu pro svou ženskost. Obdivu, který je jim často nepříjemný, protože v nich vyvolává strach, že by se mohly stát terčem obtěžování. Čili nám chtějí v podstatě říct, že od chvály ženské krásy je vlastně už jen krůček ke znásilnění.

A to je něco úplně nového: Už se nekritizuje nějaký text proto, že má sexistický obsah, ale proto, že "nepříjemně" sexismus připomíná. Čili se odsuzuje kvůli pocitu, který by u čtenáře možná mohl vyvolat.

Ale vždyť to je to, o čem literatura je a s čím stojí a padá. Samotný děj leckterých slavných děl lze přece vylíčit pouhými několika větami. Skutečnou literaturu z nich dělají až pocity, které u čtenáře vyvolávají, a to, co se jim nad rámec děje daří vypovědět. Co lze takříkajíc číst mezi řádky. V tom je bohatství textu, který čtenáři přináší leckdy i mnohem víc, než autor původně zamýšlel. V poezii to platí dvojnásob. Ve spoustě básní je erotický náboj, i když třeba skrytý.

Slavná díla na indexu a sundané obrazy

Známe to všichni třeba na tak banálním příkladu, jakým je obyčejná populární písnička. Každý z nás má rád nějakou, která může být klidně i blbá, ale spojujeme si s ní nějaké významné období, prožitek či příjemnou vzpomínku, něco nám navozuje a něco v nás probouzí. A právě proto se nám líbí, i když její interpret o tom všem nemá ani páru. Jedna a táž písnička může v někom vyvolávat pocit příjemný, v někom neutrální a v někom jiném zase naopak krajně negativní až úzkostný. A dalšímu může být zase úplně ukradená.

Problém nastává, pokud se tato individuální interpretace kanonizuje, a tím pádem se všechny jiné výklady vyloučí. A ještě horší je, když se kvůli takovému individuálnímu pocitu má nějaké dílo přímo zakázat.

Zní to absurdně, ale třeba na amerických univerzitách už jsou takové literární čistky dávno v chodu. Shakespearův Othello nebo Kupec benátský jsou opatřeny varováním, že v nich číhá rasismus a antisemitismus. Ovidiovy Proměny jsou na indexu, protože tam jde o znásilnění, Twainův Huckleberry Finn potřebuje úpravy, protože se v něm vyskytuje pro svou dobu typické, a v dnešní době zcela nepřijatelné slovíčko "negr". Fitzgeraldův Velký Gatsby zase obsahuje pasáže nepřátelské vůči ženám a román Nigerijce Chinuy Achebeho Svět se rozpadá nemilosrdně ukazuje rasistické násilí. A co třeba taková Erbenova Kytice? Není to náhodou snůška krutostí? Do trezoru s tím vším! Anebo ještě lépe do stoupy.

Samozřejmě zdaleka nejde jen o literaturu. Koncem loňského roku se objevila petice za odstranění Balthusova obrazu Thérèse sní z výstavy v newyorském Metropolitním muzeu umění, protože dílo voyeuristicky znázorňuje mladou dívku čistě jako sexuální objekt. Obraz je přitom z roku 1938 a zatím nikomu nevadil. Před pár dny sundala kurátorka Manchester Art Gallery obraz Hylás a nymfy od Johna Williama Waterhouse z 19. století, protože zobrazoval dívky jako osudové ženy, a upevňoval tak prý genderový stereotyp. Šlo přitom pouze o výjev z řecké mytologie, kdy mladíka stáhnou nymfy pod hladinu. Je ironií osudu, že Waterhouseovy obrazy byly svého času výslovnou reakcí na morální korzet viktoriánské Anglie.

Na facebooku byla zase cenzurována obálka švýcarského magazínu Die Weltwoche, protože na ní byl Raffaelův obraz Tři grácie z roku 1505. Tři decentně obnažené ženy na obálce seriózního časopisu, jaká hrůza! Přísnému oku cenzora neunikly v minulosti ani nevinné dětské komiksy: Vzpomeňme třeba na tahanice kolem Tintina v Kongu nebo na fakt, že Lucky Luke musel před lety odhodit všudypřítomnou cigaretu a místo ní věčně žužlá stéblo trávy.

A nemělo by se náhodou kvůli explicitnímu nebo skrytému erotickému podtextu zakázat asi tak pociťovaných 90 procent písňových textů a hrát pro jistotu jen melodie bez zpěvu? To už tady přece všechno bylo. Když emigroval Waldemar Matuška, museli se diváci oblíbených Chalupářů smířit s tím, že jim v úvodní znělce už o orchestrionu v chalupě nezazpíval a zazněla jen instrumentální verze. Tehdy sice z jiného důvodu, ale s týmž efektem a se stejnou absurditou.

A celá hysterie kolem sexismu proniká i do sportu. Minulý týden bylo oznámeno, že ve formuli 1 končí takzvané Grid Girls. Dlouholetá tradice atraktivních dívek doprovázejících jezdce na startovním roštu prý podle majitelů F1 již neodpovídá hodnotám současného světa. Navzdory protestům jezdců i samotných dívek převážila zjevně aktuální celospolečenská debata o sexismu a modelky už startovní pole zdobit prostě nebudou. V rámci nového programu "Grid Kids" je mají nahradit děti. Srdce nejednoho církevního hodnostáře jistě zaplesá.

Některé z dívek si sice stěžovaly, že teď přijdou o práci, která je vždycky bavila. Feministky je ale poučily, že postáváním ve vyzývavém oblečení u aut s cedulemi se startovními čísly dávají ženám a dívkám špatný příklad. Je prý sice škoda, že ztratily práci, ale když se kácí les, padají třísky. A sociální pokrok zkrátka vyžaduje jistě oběti. Hlavně od těch druhých, samozřejmě.

Tyto příklady ukazují, že kampaň #MeToo nabrala v posledních týdnech nový směr. Už se neobrací jen proti chlípným samcům, ale rozděluje i ženy samotné.

Neopuritánská (auto)cenzura

Může nám to připadat směšné, ale bohužel to je zároveň i nebezpečné. Tato neopuritánská cenzura ohrožuje svobodu umění. I všechno nepříjemné, znepokojující, dvojznačné, odpudivé, podlé a hrozivé je přece úplně stejně součástí umění, jako to dobré, ušlechtilé a krásné. Ba co víc: Pokud už umění nesmí provokovat nebo i pohoršovat, jaký může mít pak ještě smysl?

Obraz barokní malířky Artemisie Gentileschiové například ukazuje biblickou Juditu, jak mečem řeže hlavu Holofernovi. Malířka se nechala inspirovat Caravaggiovým obrazem, přičemž oba zachycují stejnou strašlivou scénu – ten Artemisiin je ovšem naturalističtější. Ale kde jinde lze názorněji pozorovat, co může touha po pomstě s člověkem udělat, než na ledově chladném Juditině výrazu v obličeji naplněném nenávistí? A co Repinův Ivan Hrozný se zkrvaveným carevičem? Výraz hrůzy v carových očích po zavraždění vlastního syna mluví za všechno.

Kdy se všechno to šílení s cenzurováním, vylepšováním nebo ukrýváním uměleckých děl zastaví? Sundat na týden v galerii obraz s nymfami se ještě snad může odbýt jako pouhý úlet kurátorky zblblé debatou o sexismu. Ale tak jednoduché to zase není. Vezměme si třeba opery, kde spousta hlavních ženských hrdinek na konci umírá – ať už to je Carmen, Tosca či Violetta z Traviaty. Námitky o nenávisti vůči ženám se tu přímo nabízejí, zvlášť když autory uvedených oper jsou muži. Koneckonců – už i to samo o sobě je velmi podezřelé.

Co bude další na řadě? Matissovy nahotinky? Chlípný Picassův Minotaurus? Manetova Olympia? A co třeba takové bondovky? Smějí se v době kampaně #MeToo tyto filmy vůbec ještě ukazovat? A není slavná Věstonická Venuše náhodou nejen symbol plodnosti, ale vlastně i jakási pravěká pin-up girl?

A to už vůbec nemluvíme o Pianistce od nositelky Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinekové, kde se drsně a chladně popisuje znásilnění nebo sebepoškozování. Leckomu nemusí být příjemné to číst, ale dává to tušit, kam až může vést pocit viny, nenávist nebo potlačování citů.

Kdo nejvíc křičí, nejvíc dostane

Od něčeho podobného je Gomringerova báseň skutečně na hony vzdálená. A přesně to je na celé věci tak skandální. Protože pokud hrstka studentů dosáhne toho, aby z fasády musela zmizet nevinná říkánka, protože by někomu mohla nějak nepříjemně připomínat sexismus, pak je ohroženo mnohem více, než jen svoboda umění.

Jako občané svobodné společnosti bychom se měli smířit s tím, že se nám nemusí líbit všechno, co se kolem nás děje. Že ne všude panuje taková pohodička, jako v naší sociální bublině. A když vystoupíme proti nějakému vyjádření nebo uměleckému dílu, protože jsme přesvědčeni o tom, že je protizákonné nebo jde proti nějaké základní hodnotě, pak za to musíme přinejmenším nést osobní odpovědnost.

A této odpovědnosti se studenti vyhnuli. Debata o básni se neodehrávala na základě objektivních faktů, ale zmatených pocitů. Pod ochranným pláštíkem laciného feminismu ani nepociťovali potřebu prokázat, v čem by Gomringerův text měl jako být sexistický. Bohatě stačilo, že se s jistou dávkou snahy a fantazie mohl sexisticky vnímat.

I v tomto případě platí stará pravda, že dítě, které nejvíc křičí, nejvíc dostane. A nejhorší na samozvaných strážcích ctnosti je to, že jakákoliv opozice proti nim je předem odsouzena k nezdaru. Kdo patřičným způsobem nevnímá sexismus skrytý mezi řádky, je podle nich buď chlípný muž, anebo nemá dostatečné pochopení pro to, co norský sociolog Johan Galtung označuje za strukturální násilí.

Rozum versus propaganda

I nacistická cenzura se vedle své tradiční rasistické komponenty bezprostředně zaměřovala proti umění, které bylo považováno za přehnaně erotické, a tím pádem kompromitující ctnosti německých žen. Tato díla byla odstraněna z veřejných prostor a následně zlikvidována. A co zbylo? Kýčovitě hnědá, politicky korektní nacistická kultura.

V měření sil s propagandou a agitací tahá rozum za kratší konec. To ostatně známe sami z dob totality. Pryč se vším, co nějakým způsobem ruší, pryč se starými pořádky. A kdo nejde s námi, jde proti nám.

Krásně to bylo nedávno vidět třeba při udělování Zlatých glóbů, kdy byly ženské celebrity vyzvány, aby přišly v černém, a vyjádřily tak protest proti sexuálnímu obtěžování. Při udělování cen Grammy měly mít podobnou funkci bílé růže. A dámy, která se tomuto diktátu nepodřídily, byly považovány za zrádkyně dobré věci. Vzpomeňme jen, jak to nedávno schytala francouzská herečka Catherine Deneuveová, když s další stovkou umělkyň varovala před kriminalizací mužů nadbíhajících ženám.

Máme se snad teď připravit na veganské filmy, divadelní hry o ochráncích zvířat a genderově citlivou a vyváženou milostnou lyriku? Stále ještě můžeme doufat, že jde o přechodnou, módní záležitost, která časem ustane. Na druhé straně je nebezpečné ustupovat těm, kdo chtějí zatratit a vyčistit všechno, co z minulosti přesahuje do současnosti – bez jakéhokoliv smyslu a empatie pro historický kontext umění.

Co bylo jednou napsáno, namalováno nebo zkomponováno, se samozřejmě nedá sprovodit ze světa. Ale přinejmenším ze zorného pole. Po pádu totality se obrazně řečeno vyprázdnily trezory. Takže teď se toho do nich pohodlně vejde ještě dost a dost.