Dva hollywoodští velikáni – Harvey Weinstein a Kevin Spacey – se kvůli sexuálnímu obtěžování dostali v těchto dnech nejen do řečí a na titulní stránky novin, ale posvítila si na ně i justice.

Vlivný 65letý filmový producent Harvey Weinstein byl počátkem října kvůli sexuálnímu obtěžování žen vyhozen z vedení své produkční firmy The Weinstein Company, vyloučen z Akademie filmového umění a věd a ze Sdružení amerických producentů (PGA), opustila ho manželka a začala ho vyšetřovat policie. Francie zahájila proces, na jehož konci by mohl přijít o Řád čestné legie, tedy o nejvyšší civilní vyznamenání, jaké země uděluje.

Weinsteinova aféra přiměla řadu obětí sexuálního zneužívání, aby se svěřily se svými traumaty. Následovala kampaň #MeToo a vlna odhalování případů sexuálního obtěžování. V jejím rámci například americký herec Anthony Rapp uvedl, že když mu bylo 14 let, pokusil se ho svést hollywoodský Kevin Spacey.

Herec ve svém prohlášení uvedl, že si na incident kvůli podnapilosti sice nepamatuje, za údajně nevhodné chování se nicméně kolegovi omluvil. Zároveň se přiznal ke své homosexuální orientaci, což popudilo některé zástupce gay komunity, podle nichž se takto snažil odpoutat od obvinění pozornost.

Mezinárodní akademie televizních umění a věd se následně rozhodla neudělit 58letému Spaceymu zvláštní ocenění zakladatelů mezinárodních televizních cen Emmy, které měl tento měsíc převzít v New Yorku. Režisér Ridley Scott zase vystříhá ze svého dokončeného filmu Všechny prachy světa veškeré scény, ve kterých Spacey hrál, a natočí je znovu s Christopherem Plummerem.

Veškerou spolupráci se Spaceym ukončila filmová společnost Netflix, pro niž pracoval mimo jiné při natáčení seriálu Dům z karet či dokončovaného filmu Gore, který se nakonec zřejmě vůbec nedostane do distribuce.

Ode zdi ke zdi

Pokud Weinstein a Spacey půjdou před soud a po řádném rozsudku přijdou o možnost nadále zneužívat svou moc, nelze s tím než souhlasit. Ale jestliže pouhé podezření postačuje k tomu, aby to zničilo jejich kariéru a smazalo všechno, čeho zatím ve své profesi dosáhli, je to na pováženou. Hořkou příchuť lynčování má situace, kdy pouhé svědectví v médiích postačí k tomu, aby se odsouzeníhodné jednání považovalo za prokázané a následovaly příslušné sankce.

Zcela iracionálních rozměrů celá věc nabývá v okamžiku, kdy se volá po tom, aby byly Spaceymu odebrány oba Oscary (za Americkou krásu a Obvyklé podezřelé). Něco velmi podobného potkalo v roce 2006 německého nositele Nobelovy ceny za literaturu Güntera Grasse kvůli tomu, že za války sloužil u Waffen-SS. Tehdy se skupina novinářů vydala s požadavkem na odebrání ceny Grassovi do Stockholmu, kde je odpálkovali s tím, že Nobelovka ještě nikdy nikomu odebrána nebyla.

Je samozřejmě logické, když dopující olympijský vítěz dodatečně přijde o zlatou medaili. I když na druhé straně toho Mezinárodní olympijský výbor mnoho nenadělá, pokud ji provinilec odmítne vrátit. Ale podvedl snad umělec americkou Akademii filmového umění a věd tím, že kdysi v minulosti morálně selhal?

Takovéto deformace mají samozřejmě svou historii. V mediální společnosti je stejně snadné stvořit modlu jako ďábla. Publikum na filmovou hvězdu nenahlíží realisticky, ale idealizuje si ji a připisuje jí něco na způsob všemohoucnosti a celkově dokonalého charakteru. A pokud se idol od této představy odchýlí, nevyklidí jeho dosavadní idealizace prostor střízlivému posouzení jeho zásluh a chyb, síly a slabin. Závěr je mnohem dramatičtější: Najednou je prostě všechno špatně.

Ti, kdo tak zbožňovali svůj idol, se za to najednou stydí a obrátí se o 180 stupňů. Svůj chybný odhad se snaží odčinit tím, že dotyčnému šmahem odepřou veškeré zásluhy a začnou předstírat, že tato pozitiva neexistovala úplně stejně, jako neexistoval jejich slepý obdiv.

Má se umění podřizovat morálce?

Domyšleno ad absurdum by to znamenalo, že se umění má podřídit morálním kritériím a nesmí mít vlastní zákonitosti. Tedy pokud byl někdo v sedmnácti letech členem Waffen-SS a zamlčel to, nemůže už napsat knihu hodnou nějakého ocenění. A pokud ji napíše a my jej za ni oceníme, je třeba mu cenu zase honem sebrat, protože nás sprostě obelhal. Pokud nějaký herec osahává mladým mužům genitálie, nemůže to přece být dobrý herec. A pokud jsme ho přece jen za dobrého herce považovali, musíme to odvolat a tvářit se, jako by se to nikdy nestalo.

Dobové dokumenty dokládají, že Benvenuto Cellini byl vrah a Leonardo da Vinci pedofil. A nemusíme ani do daleké minulosti: Roman Polanski je ve Spojených státech stíhán kvůli sexuálnímu styku s třináctiletou dívkou v roce 1977.

Lidé se zkrátka mohou kdykoliv dostat na scestí a před zlými činy je neuchrání talent ani sláva. Můžeme si jen klást otázku, proč je tak obtížné si to připustit. Vzhledem ke složitosti dnešní společnosti zřejmě narůstá potřeba veskrze pozitivních hrdinů. Těžko snášíme, že jsme milovali a zbožňovali někoho, kdo nás pak tolik zklamal.

Vlastně je to podobné, jako když se někdo zklame v milostném vztahu a nese si v srdci hořkost. Snaží se potlačit či vymazat myšlenky, které by mu připomínaly, že osobu, jíž teď tolik pohrdá, ještě donedávna miloval a obdivoval.

Taková reakce svědčí o nezralosti a je i nebezpečná, protože zážitek redukuje na dva nesmiřitelné póly. Úplné vytěsnění všeho nežádoucího a nepěkného je jen zárodkem příští vlny sebenalhávání, přikrášlování a nekritického obdivu, upozorňuje v německém deníku Die Welt psychoanalytik Wolfgang Schmidbauer.

Umělec, který prokázal trpělivost a vytrvalost k tomu, aby dokázal něco velkého, si zaslouží uznání, respekt, případně ocenění. Nic víc, nic míň. Namístě není slepé zbožňování a nekritický obdiv nebo podřízenost v okamžiku, kdy své moci a svého postavení zneužívá.

Pamatuj, že jsi smrtelný

Pro kumštýře není snadné najít hranici mezi zdravým a patologickým narcismem. Úlety hollywoodských velikánů v sobě spojují osobní patologii se selháním civilním společnosti. Pokud totiž kolem hvězd vytvoříme narcistickou bublinu, v níž jim dokola opakujeme, jak jsou neomylné, skvělé a neodolatelné, pak se ve finále logicky stávají nesnesitelnými.

Ve starém Římě byli hvězdami v dnešním slova smyslu úspěšní vojevůdci. Bývali uctíváni triumfální jízdou, jejíž součástí byla nejen přehlídka legionářů a zajatců, ale i otrok, který držel vítězi nad hlavou vavřínový věnec a opakoval větu "pomni, že jsi smrtelný".

Něčeho podobného se ale asi těžko dočkáme v mediální společnosti, která stimuluje narcismus a dává moc do rukou lidem, jako je Donald Trump nebo Silvio Berlusconi. Slepé zbožňování a následné bezohledné zatracování padlých hvězd odvádí pozornost i od skutečnosti, že svět je příliš komplexní pro rychlá a jednoduchá řešení, ať po nich toužíme sebevíc.