Virální kampaň #Metoo zahájila 15. října herečka Alyssa Milano v návaznosti na odhalení rozsáhlých sexuálních skandálů Harveyho Weinsteina, filmového producenta a jednoho z předních mužů Holywoodu. Milano na svém twitterovém účtu zveřejnila příspěvek vyzývající ženy, které  zažily sexuální násilí a obtěžování, aby o svých zkušenostech veřejně daly vědět pomocí hlášky "Me too" (v překladu "já také") a lidé tak měli možnost vnímat, jak rozsáhlý je tento problém v dnešní společnosti.

Odezva na hereččinu výzvu byla mnohem větší, než mohl kdokoliv předpokládat. Během několika prvních dnů spontánní kampaně byly sociální sítě zasypány miliony příspěvků označených hashtagem #Metoo. Lidé se neomezili pouze na Twitter, kde Milano akci odstartovala, ale příspěvky obětí si rychle našly cestu také na Facebook nebo na Youtube, kde je nyní k shlédnutí mnoho videí s příběhy z celého světa.

#Metoo tak začalo, jak to s podobnými akcemi bývá, žít vlastním životem a od původní hereččiny výzvy se posunulo mnohem dál. Do sdílení svých nepříjemných zážitků se zapojila i řada mužů, na které původní příspěvek neprozíravě vůbec nemířil, což pak podtrhlo fakt, že se obětí sexuálního násilí a obtěžování může stát opravdu kdokoliv, bez ohledu na pohlaví, věk nebo společenské postavení.

Může si za to sama

Během kampaně se začaly postupně objevovat i příspěvky z opačného tábora, tedy od lidí, kteří se v minulosti sami sexuálních prohřešků na svém okolí dopustili a díky výzvě se rozhodli o nich promluvit. Za zmínku stojí například izraelský rabín Andrew Shapiro Katz, který se na svém Facebookovém profilu veřejně přiznal k sexuálnímu obtěžování, nebo český aktivista, hudebník a člen Strany zelených Filip Hausknecht, jenž rovněž na Facebooku pod hashtagem #AlsoDidIt ("Také jsem to udělal") sdílel příspěvek o svém provinění.

Průběh #Metoo se však nenesl pouze v takto poklidném a pokorném duchu. Mnoho lidí, především mužů, si neodpustilo vášnivé a někdy až agresivní reakce k účastníkům kampaně a celý problém sexuálního násilí a obtěžování se snažilo bagatelizovat, případně dokonce zesměšnit.

Pod jednotlivými veřejnými příspěvky tak mnohdy vznikaly ostré výměny názorů a slovní přestřelky a často jsme se mohli setkat s řadou archaických stereotypů ve stylu "ženy si za znásilnění mohou samy vyzývavým chováním a oblékáním", "chlapa přece nikdo nemůže znásilnit" nebo "žena si přece nikdy nemůže dovolit svému partnerovi odmítnou sex".

Tato někdy až groteskní nesouhlasná vyjádření s kampaní přitom jasně potvrzují, jak moc naše společnost potřebuje podobné akce.

Já taky. A dál?

Nyní původní výzva, která rezonovala nejen světem internetu a sociálních sítí již přes deset dní, pomalu doznívá a otázka, co si z ní skutečně společnost odnese a jaké budou její reálné dopady v budoucnu, zůstává otevřená.

#Metoo bezesporu dokázalo aspoň na nějakou dobu vytvořit bezpečné prostředí pro sdílení traumat a příběhů obětí sexuálního násilí a obtěžování. Je jisté, že řada lidí by bez této možnosti se svými zážitky nikdy nevyšla na veřejnost a kampaň jim tak poskytla nejen perfektní příležitost pro odhalení svých strašáků, ale také dala obětem pocit, že nejsou se svými problémy úplně opuštěné a že se není za co stydět.

I když nadšení z #Metoo pomalu opadá, o tématu sexuálního násilí a obtěžování je nadále potřeba otevřeně mluvit, poskytovat bezpečné prostředí pro oběti a problém nijak nezlehčovat. Je potřeba se zbavit stereotypních reliktů, které jsme si s sebou přinesli z 20. století a nenechat se zastavit žádnými archaickými tabu.

Naštěstí i u nás působí řada neziskových organizací a iniciativ zaměřujících se tímto směrem o jejichž práci se díky kampani začalo více mluvit. Například projekt "Když to nechce, tak to nechce" od organizace Konsent, který se zaměřuje na prevenci sexuálního násilí a připravuje na toto téma workshopy pro školy.

Právě prevence zaměřená na potenciální pachatele, kteří si někdy ani neuvědomují, že dělají něco špatného, je jedním ze směrů, které mají určitě smysl a je dobré jimi zkusit jít.

Dostali jsme pořádně tvrdý kopanec od reality a zjistili, jak moc naše společnost ještě potřebuje v tomto ohledu dospět. Bylo by nezodpovědné se teď jenom oklepat a opět se tvářit, že se vlastně nic moc neděje.