Polibek býval ve starém Římě důležitým vyjádřením sounáležitosti a posílení rodinných vazeb. Muži líbali své bratry, otce, syny, strýce a dědečky, stejně jako manželky, sestry, matky, dcery, tety a babičky. Líbat ženy bylo dokonce pro muže zákonem dané právo, tak zvané ius osculi (právo polibku)

Toto právo existovalo podle historika Dionýsia z Halikarnassu už od založení Říma v roce 753 před Kristem. Zákon stanovil, kteří muži v rodině smějí políbit vdanou ženu. Mezi ně patřili například i manželův otec a bratři. Podle výkladu zákona ovšem v tomto případě nešlo o žádnou eroticky motivovanou výsadu – polibek sloužil hlavně jako kontrola.

V době republiky totiž platily velmi přísné mravy a pravidla, pokud šlo o pití alkoholu. Muži mladší 30 let se vína nesměli ani dotknout, pro ženy platil tento zákaz bez ohledu na věk. Dámy si ale přece jen tu a tam navzdory zákazu víno dopřávaly, a to měl odhalit právě polibek.

Pokud se díky němu zjistilo, že z nich táhne alkohol, mohly být na místě a bez soudu potrestány bitím, ba dokonce smrtí. Jako důvod k zabití tehdy stačilo klidně i to, že u sebe měly klíč od vinného sklepa.

Kolik žen bylo na základě tohoto zákona usmrceno, se samozřejmě už nikdy nezjistí. Na konci republiky a na začátku císařství kolem roku 27 před Kristem se ovšem mravy uvolnily a po číši s vínem směly sáhnout i ženy.