Do slavného římského Kolosea (jehož skutečný název zní Amphiteatrum Flavium) se vešlo odhadem kolem padesáti tisíc diváků, podle pramenů z osmého století dokonce přes osmdesát tisíc. Kromě spousty známých vymožeností byla tato stavba vybavena zvláštním architektonickým systémem nazvaným vomitoria.

Toto označení se používalo od pátého století, a třebaže to tak na první pohled může vypadat, nebyla to místa, kam by se obecenstvo chodilo vyzvracet. Výraz sice pochází z latinského 'vome' (chrlení, vrhání), ale vztahuje se na proudící davy, nikoliv na obsah žaludku.

Římské Koloseum | zdroj: Profimedia

Masy diváků totiž mířily ke svým sedadlům osmi desítkami vysokých a širokých bran přes důmyslné chodby a mramorová schodiště. Tento vychytaný systém umožňoval naplnit hlediště během pouhých patnácti minut a kompletně vyklidit během několika minut.

Princip chodeb vedoucích pod nebo za sedadly se používal i v dalších amfiteátrech a dodnes se uplatňuje při výstavbě moderních stadionů.

A když už je řeč o zvracení a s tím souvisejícím legendárním debužírováním starých Římanů: Švýcarští a rakouští vědci v roce 2014 analyzovali kosti gladiátorů z Efezu (na území dnešního Turecka). Zjistili, že jídelníček těchto bojovníků tvořily téměř výhradně obiloviny a luštěniny, tedy vegetariánská strava. Kromě toho bylo zjevně běžné dávat si pro tréninku pro regeneraci, posílení a zpevnění kostí nápoj z rostlinného popela.

Asi to nějaká extra dobrota nebyla, ale tento lektvar dodával tělu potřebné minerály. Tedy něco podobného, jako když dnes konzumujeme šumivé tablety s vápníkem a hořčíkem. Potažmo energeťák.