Zavraždění Gaia Julia Caesara je jedním z největších historických zlomů. Až do jeho vítězství v občanské válce římská republika navzdory všem konfliktům a krizím do jisté míry fungovala. Po jeho smrti a další občanské válce existovalo jediné řešení: nastolení císařství a vláda jednoho muže.

Císař Heliogabalus je ze všech římských imperátorů považován za toho úplně nejzhýralejšího a nejperverznějšího. Na trůně se ale příliš neohřál a ani dlouhého věku se nedožil: Od jeho násilné smrti dnes uplynulo rovných 1800 let.

Ani sami Římané o pár generací později už zřejmě nevěděli, ve kterém roce je stihla ona pohroma, již označili za "černý den" (dies ater). Podle některých údajů to bylo v roce 390 před Kristem, podle jiných až 387 před Kristem, anebo dokonce ještě později. Den si ale pamatovali přesně: 18. červenec. Měl jim navždy připomínat, že se mají mít na pozoru, především před Galy.

Zvráceností a zločinů nashromáždil římský císař Nero za 14 let své vlády požehnaně. Když ale v červnu 68 stál před skutečným problémem, selhal na celé čáře.

Ve školním dějepise a při sledování historických filmů či seriálů se člověk ne a ne zbavit pocitu, že se ti staří Římané jmenovali tak nějak všichni stejně. Opravdu to tak bylo?

Kdyby za Římské říše existoval Facebook nebo Twitter, císaři by si na nich mohli vyvěsit profilové fotografie, které jim pořídil počítačový umělec pomocí umělé inteligence a Photoshopu. Přesvědčte se, že vypadají realisticky.

Podmanili si velkou část tehdy známého světa, Irsko ale Římané nikdy nedobyli. Vysvětlení v duchu neporazitelných Galů z Asterixovy vesnice se ale nekoná.

Od starých Římanů se můžeme stále v lecčems učit. A nejen to: Některé jejich stavby byly natolik stabilní, že se bez problémů uplatní i v dnešní době.