Co je vlastně o bavorském Neuschwansteinu obecně známo? Že ho postavil ten podivínský bavorský král, že je jedním z nejznámějších symbolů Německa, který bývá častým námětem puzzlí, a že posloužil jako inspirace pro pohádkový zámek v Disneylandu.

Tisíce lidí denně? Ale fuj!

V průměru zavítá denně do komnat zámku sedm až osm tisíc návštěvníků, každých pět minut přichází nová skupina, každoročně se sem podívá 1,5 milionu lidí, celkem jich tudy už prošlo necelých 70 milionů.

Samotářskému králi Ludvíkovi II. Bavorskému by se to přitom asi pranic nelíbilo, protože nákladná stavba mu měla posloužit jako místo, kam se chtěl stáhnout do ústraní.

Obdivovatel středověku, který měl velmi přátelský vztah se svou sestřenicí císařovnou Sisi, stále častěji utíkal do svého vysněného světa, protože v realitě se necítil být šťastný. Podle některých svých současníků byl výstřední podivín, podle jiných blázen. Bláznivá se zdála být i jeho myšlenka postavit na rozeklané skále (na místě zřícenin dvou hradů Vorder- a Hinterhohenschwangau) skvostný romantický zámek.

"Mám v úmyslu nově přestavět zříceninu hradu Hohenschwangau u rokliny Pöllat – ve stylu starých německých rytířských hradů. Je to jedno z nejkrásnějších míst, jaká lze nalézt. Posvátné a nepřístupné," napsal král svému oblíbenému skladateli Richardu Wagnerovi.

Základní kámen pomohla najít policejní technika

Do realizace svého snu se Ludvík pustil 5. září 1869, kdy byl položen základní kámen. Ten se dlouho nedařilo najít, až nyní bavorská zemská kriminálka použila elektromagnetické sondy a další moderní techniku, aby ještě před 150. výročím oslav zahájení stavby stihla tento artefakt objevit. A podařilo se.

Kulatá mosazná schránka se našla ve zdi nedaleko cihly s vyraženým letopočtem 1869 v jižní stěně rytířské lázně. V duchu tehdejší tradice obsahuje stavební plán, portréty Ludvíka II., listinu o položení základního kamene, dobové mince a sošku panenky Marie.

Tedy – ne že by pánové kriminalisti rozbourali zeď a schránku vykopali a otevřeli. Oni jen zjistili, kde je, a tam také zůstane. Její obsah nikdo neviděl, ten se jen vyčetl z kronik.

Král Ludvík miloval labutě a těmto ušlechtilým ptákům zasvětil i Neuschwanstein – a to nejen v názvu. Vedle symbolu čistoty byla labuť erbovním zvířetem středověkých pánů ze Schwangau a díky bílému kameni připomíná zámek svým tvarem (s trochou fantazie) právě labuť, která zvedá šíji do výšky.

Navzdory snaze napodobit středověký styl byl přitom Neuschwanstein vybaven tím nejmodernějším, co bylo na konci 19. století k dispozici: Komnaty vytápěl teplý vzduch z důmyslného systému trubek, pokrmy se vozily do jídelny výtahem přímo z kuchyně vybavené digestoří, byla tu tekoucí (místy dokonce teplá) voda, splachovací záchody, elektronické zvonky pro volání služebnictva a telefon – jeden z prvních v Bavorsku. Ojedinělé byly i sociální vymoženosti pro dělníky na stavbě: speciálně založené sdružení zaručovalo nemocným či zraněným řemeslníkům po 15 týdnů výplatu mzdy. A to při minimálním členském příspěvku a za vydatné královské podpory.

Tajemná Ludvíkova smrt

Ludvík tak často přicházel s návrhy na úpravy a změnu stavby, že jde architektonicky víceméně o jeho vlastní dílo. To však mělo svou stinnou stránku: náklady se vyšplhaly na více než dvojnásobek plánované sumy. V přepočtu na dnešní peníze šlo o necelé tři miliardy korun. Není divu, že se král dostal do finančních těžkostí a nadělal obrovské dluhy.

Dokončení zámku se už nedožil. V noci na 10. června 1886 mu přišla delegace z Mnichova na zámek oznámit, že byl zbaven svéprávnosti. Následujícího dne jej zadrželi a převezli ke Starnberskému jezeru, v němž o dva dny později společně se svým psychiatrem Bernhardem von Guddenem za záhadných okolností utonul.

Zámek byl pak ve zjednodušené podobě dostavěn v roce 1892. Za druhé světové války sloužil jako trezor, kam nacisté ukrývali umělecké předměty nevyčíslitelné hodnoty - obrazy, sochy, oltáře, plastiky, tapisérie, nábytek, rukopisy a šperky. Byly tu předměty uloupené v Louvru nebo slavný gentský oltář z Belgie. Většina artefaktů pocházela z loupeží a měla tu být uchráněna před spojeneckými nálety. Kdo by také bombardoval neobydlené skály? Ke konci války přitom prý sami nacisté uvažovali o vyhození zámku do vzduchu, aby nepadl jako kořist do rukou vítězům.

Třebaže první návštěvníci si mohli zámek prohlédnout už pár týdnů po Ludvíkově smrti, zpřístupněn široké veřejnosti byl až po druhé světové válce. Nyní tato pohádková stavba prochází rekonstrukcí v hodnotě přes půl miliardy korun.

Visí snad nad zámkem prokletí?

Jak už bylo řečeno, na místě, kde dnes zámek stojí, byla zřícenina hradu. Podle staré pověsti tu sídlila jistá žena s bývalým mnichem, který vykradl kasu jednoho kláštera. Tížilo je ale svědomí natolik, že se nakonec vrhli do téměř stometrové rokle Pollätschlucht. Od té doby tu pak podle legendy vždy o půlnoci s křikem do hlubin skáče bílé oděná postava.

Markus Richter, který byl dlouhá léta na zámku kastelánem a průvodcem, a dokonce tu čtyři roky i bydlel, byl jednou brzy ráno přímým svědkem sebevraždy přesně v duchu této staré legendy: viděl, jak se z Mariánského mostu vrhla do propasti žena v bílém. Na tento hrůzný zážitek prý nikdy nezapomene, zvlášť když pak později pomáhal vyprošťovat z hlubin rokle tělo této nešťastnice.

Tím ovšem záhadná úmrtí a zmizení nekončí. Doložená je například smrt stavitele Heinricha Herolda, který si tu v roce 1875 prostřelil srdce. Známý je také nedávný případ čínských manželů Čchenových, kteří před třemi lety při prohlídce zámku beze stopy zmizeli. Do autobusu se nevrátili, slehla se po nich zem a navzdory tehdejší okamžité rozsáhlé pátrací akci za použití vrtulníku a termovize je dodnes nikdo nenašel. Policie sice zcela nevylučuje, že se někam zřítili nebo se dokonce stali obětí násilného trestného činu, považuje ovšem za pravděpodobnější, že zájezdu do Evropy využili k útěku. Pro tuto verzi hovoří i fakt, že se jejich příbuzní nikdy na německé úřady neobrátili.

Trefa do obecného vkusu

První návštěvníci zavítali na Neuschwanstein pouhých šest týdnů po králově smrti. Občané se měli na vlastní oči přesvědčit, za co jejich marnotratný a potrhlý král rozfrcal peníze, ale efekt byl přesně opačný: Lidé byli nadšeni.

Král Ludvík II. začal stavět podle svých představ, aniž by tušil, že se tím trefí do čehosi na způsob celosvětového vkusu. Zanechal po sobě ještě zámky Linderhof a Herrenchiemsee, čtvrtý zámek Falkenstein zůstal už jen na papíře. Ten s labutí v názvu je ale nejkrásnější a určitě nejznámější. A to navzdory zvláštnímu prokletí.