Pralesničky strašné pocházejí z Kolumbie. V přírodě se živí drobným hmyzem a mravenci, ale dosud není úplně jasné, ze kterých druhů hmyzu získávají svůj vysoce účinný jed. "Vědci se domnívají, že by mohlo jít o drobného broučka rodu Melyridae. V této oblasti jsou také velmi jedovatí mravenci, vše je ale ještě ve stádiu výzkumu," uvedl chovatel žab Jan Thuma, který je zároveň zahradníkem v Zoo Praha.

Kůže těchto žab je nasycena alkaloidním jedem batrachotoxinem. Ten zabraňuje nervům přenášet impulzy, což vede k selhání srdce nebo zadušení. Pralesničky však svůj jed nepoužívají k zabíjení kořisti jako třeba hadi, ale alkaloidy vylučované kůží slouží jako obrana před predátory.

Dávka jedu je proměnlivá v různých lokalitách a liší se i podle druhu potravy, ovšem jeden gram jejich jedu by dokázal usmrtit až 15 tisíc lidí, což je staví do pozice nejjedovatějších žab planety. "K usmrcení člověka zcela jistě došlo v minulosti, kdy indiánské kmeny používaly jedem napuštěné šipky k lovu, ale i ve vzájemných bojích mezi kmeny. Kořist zasažená šipkou zemře do několika sekund a člověk podle indiánů uběhne jen několik desítek metrů, než zemře," prozradil pan Thuma.

Právě některé indiánské kmeny představují pro pralesničky velké nebezpečí. Tím dalším je druh žabožravého hada Liophis epinephelus, který je vůči jedu pralesniček imunní. "Pralesničky jsou však čím dál více ohrožené lidskou činností, jako je těžba dřeva v deštných pralesích nebo používání umělých hnojiv a pesticidů, které žáby a ostatní obojživelníci přijímají celým povrchem těla a jsou pro ně velice toxické," uvedl Thuma.

Pralesničky jsou sice extrémně jedovaté, zároveň se ale jedná o velmi inteligentní a sebevědomé žáby. "Jejich sebevědomí je možná dáno i jedovatostí. Proto, na rozdíl od jiných plachých druhů pralesniček, se neskrývají a celý den zkoumají okolní prostředí," charakterizuje je Thuma. Jsou také skvělými lovci, kteří svým lepkavým jazykem téměř nikdy neminou kořist. "To ukazuje na vyšší kapacitu mozku a velice kvalitní rozlišování zrakem," dodal zkušený chovatel.

Pralesnička strašná ze zlínské zoo | zdroj: Profimedia

Tolerantní zvědavci

Tyto žáby jsou zároveň hodně společenské a žijí ve skupinách. Vzájemně se téměř nenapadají a jsou k sobě tolerantní. "Pouze v období páření samci dovedou být velice bojovní, ale samice zůstávají v klidu," přiblížil jejich chování Thuma. V zajetí dokonce dokážou po několika dnech bezpečně rozeznat své chovatele. "Když přijde k teráriu manželka, která se o žabky nestará, pralesničky nijak nereagují. Pokud k němu ale přijdu já, posadí se kolem misky, kam jim sypu krmení, a čekají na cvrčky. Navíc jsou hodně zvědavé, neskrývají se a vzájemně komunikují nejen zvuky, ale i velkou škálou gest," doplnil chovatel, který má ve své sbírce 22 druhů pralesniček. "Z toho je 90 chovných žabek a průměrně 100 až 250 mláďat," dodal.

Pan Thuma, který se teraristice věnuje už čtyřicet let, ke své zálibě přišel docela náhodou. "Před pěti lety můj kolega z botanické zahrady odjel na dva měsíce do Střední Ameriky. Přivezl mi své žáby, a ony u mě přežily. Potom přišly první odchovy, výměna mláďat za jiné druhy a z nechtěného se stal obrovský koníček," vzpomíná.

Na pralesničkách je toho hodně, co jej dokáže stále fascinovat. "Kromě jejich barevnosti je to hlavně způsob života. Například péče o potomstvo - od momentu, kdy se sameček stará o vajíčka, zvlhčuje je, vylíhlé pulce odnese na zádech do nádržek s vodou a samička je pak chodí krmit neoplozenými vajíčky. Ve světě žab jsou prostě naprosto výjimeční," popisuje chovatel Thuma, jenž je jedním z autorů unikátní výstavy, kterou si nyní návštěvníci mohou prohlédnout v pražské zoologické zahradě.

Kromě nejjedovatějších žab na světě jsou zde k vidění i jedny z nejmenších, pralesničky rodu Ranitomeya z Peru, které měří jeden až jeden a půl centimetru, či pralesničky barvířské, jejichž jed indiáni používali na přebarvování peří papoušků.