Původně dřevěný hrad se rozkládá nad obcí Boseň na pískovcovém skalisku, rozděleném úzkými průrvami do několika mohutných bloků. Založen byl počátkem 14. století Valečovskými z Valečova, přičemž první písemná zmínka o něm pochází z let 1316-18, kdy se Bartoš z Valečova, bojovný jako ostatně veškerá zdejší šlechta, účastní šarvátek pánů z Valdštejna.

Další Bartoš s bratrem Bernardem patří k výrazným postavám zdejšího hradu i rodu. Oba sourozenci se jako jedni z prvních přidávají na stranu husitů, aby se stali nejen spojenci Jana Žižky z Trocnova, ale dokonce jeho blízkými přáteli. Aktivně se podílejí na husitských vojenských taženích a Žižka se s nimi občas radí o svém dalším postupu, třeba proti nepřátelským Vartemberkům.

Důvěře se bratři Valečovští těší i po hejtmanově smrti, když dostávají do správy hrad Valdštejn, kde dohlížejí nad Zikmundem Korybutovičem, valdštejnským vězněm a neúspěšným kandidátem na českého krále.

Doby největší slávy

Po skončení husitských válek nalézáme jako majitelku zdejšího sídla paní Machnu, vdovu po jednom z bratrů. Nepřehledné situace šikovně využívá Vartemberk, dávný protivník Valečovských, a náhlým přepadem se zmocňuje hradu, který zanechává vypálený a pobořený.

Machnu s jejími dvěma syny odváží na Děčín, aby tam strávila dva roky v internaci, dokud nedobrovolně nepřenechá dobytý hrad svému vězniteli. Po několika letech se však kolo štěstěny otáčí a Valečovští spolu s bratrancem Vaňkem získávají ztracený majetek zpátky.

V osobě Vaňka Valečovského, stojícího jako ostatní příbuzní na straně kalicha, přichází na scénu nejvýznamnější člen rodu i hradních dějin. Coby přívrženec Jiříka z Poděbrad je také v jeho vojsku, které roku 1448 dobývá Prahu. Poděbradský Vaňka postupně jmenuje purkmistrem Starého Města pražského, členem své poradní rady a nakonec podkomořím královských měst.

Významnému postavení odpovídá i náležité rozmnožení jmění, jehož valečovský pán využívá k náročným opravám a opevnění svého sídla. Opevnění natolik kvalitního, že i křižácké vojsko z Lužice, vtrhnuvší do kraje roku 1468, se Valečovu raději vyhýbá.

Kališník Vaněk, věnující se k stáru i literární činnosti (dochovaly se jeho výtky husitskému knězi Rokycanovi), umírá roku 1472. V podkomořském úřadu i na hradě jej nahrazuje švagr Samuel z Hrádku, taktéž stoupenec krále Jiřího, jenž mu dokonce svěřuje velení hotovosti královských měst proti uherským vojskům.

Valdštejnská éra a úpadek

Pro zajímavost – když před pár lety zkoumali archeologové kadaňskou radniční kapli, nalezli v písku pod podlahou "listy posélací" z 15. století, mezi nimiž se nacházely zprávy právě Samuela z Hrádku a Valečova o situaci v bojích s Uhry. Samuel, jehož kariéra byla dosti strmá, se ovšem dočkal neslavného konce – pro úplatkářství a "nečestné jednání" byl pohnán k soudu a roku 1486 zbaven podkomořského úřadu.

Další kališníci Vančurové z Řehnic dělí panství i hrad na dvě poloviny, propojené pouze zdí s brankou pro přístup ke společné studni, a hrad potupně ztrácí charakter pevnosti. Poslednímu majiteli z řad drobné šlechty Kryštofu Kapounovi ze Svojkova je pak Valečov konfiskován roku 1622 za účast na stavovském povstání.

Husitský hrad Velčov | zdroj: Helena Kalendová

A jak hrad v té době vypadal? Na pískovcové skále se rozkládal nový palác, vytápěný dodnes zčásti zachovaným krbem, v menším starém paláci byla jídelna spolu s dámskými komnatami. Propojení zajišťovala dřevěná schodiště a pavlače. V podhradí bychom našli ubikace pro mužstvo a čeleď, kuchyně, kovárnu, konírny, psinec, ale také pivovar s krčmou příznačného názvu "Tábor". A vězení.

Následným majitelem pak není nikdo jiný než proslulý Albrecht z Valdštejna, vlastník několika desítek prosperujících panství, zejména severočeských. Hrad původně přenechává svým hejtmanům, ale po několikaletých peripetiích se Valečov navrací zpět do rukou valdštejnského rodu.

Arnošt Josef Valdštejn, pán rozsáhlého severočeského i středočeského dominia, vytváří pak scelením okolních statků koncem 17. století panství Mnichovo Hradiště, jehož správa, dříve soustředěná na Valečově, se přesouvá do nedalekého Kláštera. A to je v podstatě konec hradu.

Hrad ještě krátce dosluhuje coby úřednické obydlí, v polovině 18. století je však opuštěn definitivně a ponechán napospas osudu. Přesněji řečeno rukám okolních obyvatel, kteří v něm záhy rozpoznávají zdroj kvalitního stavebního materiálu.

Skalní obydlí

Valečov se postupně mění v ruinu, obdivovanou alespoň romantiky, mimo jiné básníkem a poutníkem po hradech a zámcích Karlem Hynkem Máchou. Teprve Klub českých turistů, jemuž Valečov roku 1914 bezplatně přenechává majitel Adolf z Valdštejna, zabraňuje dalšímu rozebírání hradu a začíná s opravami.

Hrad, o nějž se počátkem 80. let bezplatně a ve svém volném čase starala skupinka nadšenců, trampů a historických šermířů, snažící se také o zpřístupnění sousední "skalní vsi", získala v letech devadesátých do svého držení obec Boseň, které náleží dodnes, a můžete si ho jako jeden z mála prohlédnout po domluvě se zdejším kastelánem také v zimním období.

Nezapomeňte přitom na bývalá skalní obydlí, nacházející se hned vedle. Přišli byste totiž o hodně.

Valečovské skalní světničky | zdroj: Helena Kalendová

Tzv. valečovské skalní světničky byly užívány patrně už ve středověku hradní čeledí či coby zimoviště a opevněné tábořiště nejen za dob husitských, ve století devatenáctém pak sloužily jako obydlí zdejší chudině.

Jejich obyvatelům se začalo říkat "skaláci" a koncem století bychom tu našli sedm rodin, skládajících se z cca třiceti osob. Skalácké "byty" ovšem nevypadaly tak jako dnes - podlahy byly dřevěné, okénka zasklená a většina místností měla kamna i s komínem. Do některých světniček se ukládaly potraviny, v jiných bytovalo domácí zvířectvo jako slepice, kozy a občas nějaký ten vepřík. V dalších se pekl chleba, a byla zde i koželužna s dehtárnou.

Ve valečovských světničkách žila porodní bába, cukrovarský topič, švec i zahradník. Samozřejmě spolu s rodinami.

Všichni skaláci byli 5. října roku 1892 údajně kvůli blížící se cholerové epidemii "z důvodů hygienických" vystěhováni násilně a za asistence četníků, přestože se odvolávali na své pevné zdraví, absenci nemocí a dlouhý věk.

Rodiny byly sestěhovány do dvou obecních chudobinců a obydlí zlikvidována - podlahy i dveře vytrhány a okna rozbita, aby se zabránilo opětovnému užívání. Smutný konec. Dnes už tedy "světničkami" projde jen zvědavý turista, pokoušející si představit tváře a osudy těch, kteří tu kdysi zřejmě docela spokojeně žili svoje životy.