Král hradů jihozápadních Čech, pro kterého Žižka ztratil zrak

Odkud vznikl název? Teorií je několik – z německého raben, krkavec, či z vrabí, Vrabčí vrch. Třetí varianta jsou rabíři, zlatokopové. Však se na zlatonosné Otavě vskutku "rabovalo" o sto šest. Mimochodem, místní jsou hodně citliví na správnou výslovnost, a Rábím s dlouhým "a" se jim rozhodně nezavděčíte.

Stavební historie hradu je dík mnohým přestavbám více než bohatá. V dobách největší slávy činila jeho rozloha kolem jednoho hektaru, a hlavní věž byla po karlštejnské druhá největší v Čechách.

A první majitelé? Jsou tak trochu tajemní. Historici hovoří o německých hrabatech z Bogenu, neboť Sušicko tehdy náleželo k Bavorsku, poté o pánech z Budětic z mocného rozrodu Velharticů. První písemná zmínka však pochází až z roku 1380, kdy už Rabí náleželo Švihovským z Rýzmberka. V jejich rukou hrad zůstal téměř dvě stovky let.

Pevnost husitům neodolala

Počátkem 15. století poskytlo mohutné opevněné sídlo Jana z Rýzmberka, známého to odpůrce husitů, útočiště nejednomu chrámovému i panskému pokladu, samozřejmě i s katolickými majiteli. Když však na jaře 1420 dorazili pod hrad husité v čele s Janem Žižkou, padlo Rabí, považované za nedobytné, téměř bez boje. Sedm kněží a mnichů bylo upáleno, cennosti sneseny na hromadu a zapáleny, jen zbraně a koně si kališníci odvezli.

V červenci 1421 stál Žižka pod Rabím znovu. Tentokrát ho dobývání stálo druhé zdravé oko. Když se prý trocnovský vojevůdce postavil pod starou hrušeň, aby odtud řídil boj, přilétl od hradeb šíp a zabodl se do stromu. Z hrušně odštípnutá tříska pak zamířila přímo do Žižkova jediného oka. Přes veškeré snahy ranhojičů už starý válečník zraku nenabyl. Poslední, co spatřil, bylo – Rabí.

Na takzvané Žižkově bráně býval vymalován výjev, kterak velitel hradní posádky Přibík Kocovský míří na Žižkovo odkryté hledí, a pod obrazem si příchozí přečetl dialog: Přibík Kocovský: "Ty jsi-li, bratře Žižko?" Žižka: "Jsemť." Přibík Kocovský: "Krejž holého!"

Měl si snad husitský velitel chránit tvář, či purkrabí prosil Žižku, aby ušetřil jeho dětí, tedy "chránil holátka"? Kdo ví. V každém případě se pověst i s "autentickým rozhovorem" natrvalo usadila v lidovém povědomí.

Po léta se také udržela tradice vysazovat na místě "Žižkovy hrušně" nový strom. Pod vyzdobenou branou měl být dokonce husitský vojevůdce pohřben. Když ji koncem 18. století bourali, spadl na jednoho ze sedláků kámen a usmrtil jej. Pomsta slepého Žižky, říkali lidé, či jeho ducha, který se v okolí brány zdržuje.

Tyran, který zvelebil Rabí i jeho okolí

Od bratra Žižky se přesuňme k další postavě, neodmyslitelně spjaté se zdejším hradem. Půta II. Švihovský z Rýzmburka a ze Skály (po 1446 – 1504) byl vzdělaným velmožem a renesančním aristokratem, za jehož vlády zažilo Rabí největší rozkvět. Přesto mu lidové pověsti zrovna nelichotí.

Pan Půta zdědil velké jmění již coby mladík a v necelých dvaceti letech se stal jedním z nejbohatších mužů Českého království. Čtyřmi jazyky hovořící absolvent právnické fakulty nabytý majetek nepromrhal, ale využil ke zvelebení svých držav.

Nově přebudované Rabí se stalo Půtovým hlavním sídlem i střediskem panství. Král Vladislav Jagellonský jmenoval mocného muže nejvyšším zemským sudím, a tuto důležitou funkci zastával pan Půta až do smrti.

Půtova velkorysá stavební činnost se netýkala jen kostelů a hradních sídel, ale také staveb netradičnějších, třeba pokrokového gravitačního vodovodu, zřízeného v Horažďovicích. Městské vodovody tehdy rozhodně nebyly běžnou záležitostí, ačkoliv občas se užívalo vodárenských věží. Horažďovický systém fungoval s nejrůznějšími opravami až do roku 1930.

Zdatný hospodář a štědrý mecenáš však u obecného lidu oblíben nebyl. Trápil jej vysokými daněmi, a lidové pověsti mu tak přisoudily rozličné nepěkné věci. Ke své dobré ženě se choval krutě, a když uslyšel komorné, kterak o něm klevetí, nechal je rovnou zazdít. Neúspěšného alchymistu, vyrábějícího v rabských sklepeních Kámen mudrců, uvěznil a vyhnal.

Čert prý jej odnesl přímo ze švihovské ložnice, případně z Rabí. Jeho duch bloudí po Švihově a čeká, až se hrad zcela rozpadne. Není totiž pravděpodobné, že by ho někdo rozebral, a stavební materiál rozvezl na původní místo, jak vyžaduje známá vysvobozovací podmínka.

Opičí daň jako trest

Tolik tedy pomstychtivé lidové legendy, k nimž přispěl i fakt, že pan Švihovský zemřel docela náhle. Pohřben je v horažďovickém klášteře, který sám založil, a kde si jeho podobu v životní velikosti můžeme prohlédnout na krásném náhrobku z červeného mramoru.

Závěrem ještě pověst O opičí dani. Jednou si pan Půta přivezl z cest neobvyklý dárek – opici. Byla přítulná, na Rabí si zvykla a volně se pohybovala po celém hradu. Když musel pán odjet, dostal opici na starost starý služebník. Zvíře však uprchlo do nedalekého lesa, a tam vystrašilo pověrčivé vesničany.

V domnění, že jde o čerta, vyzbrojili se vidlemi a cepy, a vydali se na něj. Po spršce kamenů padla nebohá opice mrtvá k zemi, ubitého "čerta" pak poddaní triumfálně odnesli pánovi na Rabí. To si ovšem dali! Pan Půta pro oblíbené zvíře natolik truchlil, že si vysloužili novou každoroční daň, nazvanou - "opičí".

Po Švihovských se na Rabí vystřídalo několik dalších šlechtických rodů, až počátkem 18. století získali již značně zpustlý hrad páni z Lamberka, do jejichž rozrodu kdysi náležel loupeživý zemský hejtman "Divoký Sokol" z Lamberka, Žižkův učitel a spolubojovník.

Další Lamberk byl pro změnu arcibiskupem, a proslulosti se dočkal také Gustav Jáchym (1812 – 1862), který se oženil s neurozenou dcerou šafáře s přezdívkou "Kněžna Káča".

Miláček filmařů

Roku 1920 darovali Lamberkové zříceninu hradu Spolku pro zachování uměleckých, historických a přírodních památek v Horažďovicích.

Impozantní ruiny milují filmaři, a tak byste Rabí objevili v Markétě Lazarové i v Údolí včel, Radúzovi a Mahuleně, Božské Emmě nebo třeba ve francouzských Bídnících v hlavní roli s Gérardem Depardieu.

Poblíž hradu se nachází starý židovský hřbitov ze 17. století. Kdo položí kamínek k náhrobku Benjamina, syna Jicchaka Segala (pro zájemce nahoře u zdi), může doufat ve vyplnění tajného přání. Musí být ovšem nezištné a nesmíte nikomu přát nic zlého.