Pochoutky prastarých civilizací, na které bychom dnes ani nesáhli: Neuvěříte, co pro naše dávné předky platilo za delikatesu

Podle dnešních měřítek jsou jídelníčky starých civilizací prakticky nepochopitelné: Představte si třeba ryby kvasící v otevřených kádích celé měsíce, pražený hmyz nebo třeba nadívané hlodavce připomínající veverky. Pro dávné strávníky šlo ale o nesmírně výživná jídla, která byla kolikrát známkou přepychu a společenského postavení.

Dramatické rozdíly v kultuře stravování ale samozřejmě můžeme vypozorovat i dnes: Co nám připadá normální, se například v Asii kolikrát nejí, a naopak.

„Myslím, že ve většině případů záleží míra bizarnosti jídla hlavně na dostupnosti dané potraviny v určitém regionu, což určuje její známost nebo podivnost. Také naše smyslové reakce na to, co běžně jíme, mohou hrát roli,“ řekla historička a výzkumnice Nawal Nasrallah časopisu Discover.

„Pocházím například z Iráku, kde kultura pojídání korýšů a dalších plodů moře prakticky neexistuje, a já se nemohu dívat ani na lidi, kteří usrkávají syrové ústřice,“ dodala příklad ze života.

Dávné pochoutky z dnešního pohledu ale působí ještě daleko divočeji než pouhé ústřice.

Za vybranou delikatesu například platil plch, což je veverku připomínající hlodavec vyskytující se zejména v jižní Evropě. Od pohledu vypadá velmi roztomile a jen velmi málokdo by při pohledu na něj neměl chuť si ho okamžitě připravit k večeři, staří Římané či obyvatelé Mezopotámie ale měli zásadně odlišný názor.

zdroj: Profimedia.cz

Další římská specialita byla rybí omáčka garum. Vyráběla se opravdu libě znějícím způsobem, jak popisuje studie univerzity v Cambridge: Prosolené rybí vnitřnosti se nechaly měsíce kvasit v otevřených kádích, než se rozložily na hustou pastu či tekutinu. Chuťovka, že?

Staří obyvatelé Británie zase s oblibou pekli koláče z děsivých mihulí, což je úhořovitá ryba s kruhovou přísavkou místo čelistí. Právě zbytky zubů, které přezkoumali archeologové, umožnily učinit objev: Tahle pijavice jak z lovecraftovských nočních můr platila za jídlo elity. Dokonce se traduje, že se jich král Jindřich I. přejedl tak moc, až zemřel.

zdroj: Profimedia.cz

Co je na tom pravdy, je samozřejmě k diskuzi, ale už to, že podobná fáma vůbec vznikla, dokazuje, že se na královském dvoře za mihulemi nejspíš opravdu pachtili. A v některých částech Evropy to vydrželo: Mihule si s oblibou dají k večeři v některých částech Španělska či Finska.

Zpět do Říma: Ve starověké supervelmoci platilo za znak společenského postavení, když jste si mohli dovolit jíst části exotických ptáků. Jak k tomu nebozí opeřenci přišli, nevíme. Dle záznamů historika a filozofa Plinia staršího ale víme, že výsadní postavení měl jazyk plameňáka.

Na jeho vybranou chuť prý upozorňoval hlavně vyhlášený gurmán a epikurejec Markus Gavius Apicius. A teď si představte, že by někdo podobný měl k dispozici Instagram...

Římané nicméně nejedli jen to: Mezi vyhledávané pochoutky patřily i jazyky pávů, mozky plameňáků, vejce koroptví či hlavy papoušků. Protože proč ne.

Některá podobná jídla se v jisté formě (vzpomeňme na islandského fermentovaného žraloka) zachovala dodnes, většina z nich už ale zůstává jen v historických záznamech. Důvodů je podle výzkumnice hned několik.

„Může jít třeba o zvyšující se povědomí o tom, že to které jídlo je vlastně nebezpečné zdraví. Nebo ho postupem času mohl být třeba nedostatek – jako v Egyptě, když ustaly pravidelné záplavy. Za změnami může stát také kulturní vývoj či zákazy. Móda v jídle se mění velmi rychle,“ vysvětlila Nasrallah.