Jsou si psi a jejich majitelé podobní? Věda má nové poznatky o oblíbeném mýtu

Lidová moudrost dlouho tvrdila, že majitelé psů a jejich čtyřnozí společníci časem začínají vypadat a chovat se stejně. To, co bylo dříve považováno za pouhý vtipný postřeh nebo náhodu, se nyní stává předmětem seriózního vědeckého zkoumání. Moderní výzkumy naznačují, že tato podobnost není jen optickým klamem, ale výsledkem hlubokých psychologických procesů a tisícileté domestikace.

Vizuální shoda jako projev podvědomého výběru

Nedávný přehled patnácti studií z celého světa naznačuje, že lidé mají přirozenou tendenci vybírat si domácí mazlíčky, kteří je nějakým způsobem odrážejí. V experimentech, kde dobrovolníci porovnávali fotografie psů a jejich majitelů, se účastníkům podařilo správně přiřadit dvojice k sobě s mnohem vyšší úspěšností, než jakou by zajistila náhoda. Překvapivým zjištěním bylo, že lidé dokázali rozpoznat správnou dvojici, i když viděli pouze oči psa nebo majitele.

Často se objevuje shoda i v takových detailech, jako je délka srsti psa a délka vlasů jeho majitelky. Psychologové tento jev vysvětlují jako formu benigního narcismu. Lidé podvědomě hledají rysy, které jsou jim známé a blízké, což je vede k volbě zvířete, které vypadá jako „psí verze“ jich samotných nebo jejich rodinných příslušníků.

Osobnostní zrcadlení: temperament se časem sjednocuje

Ještě fascinujícím zjištěním je shoda v povahových rysech. Studie publikovaná v časopise Personality and Individual Differences ukázala, že psi a majitelé sdílejí podobné úrovně extroverze a neuroticismu. Co je však klíčové: tyto podobnosti se v průběhu společně strávených let prohlubují.

Existují dvě hlavní teorie, proč k tomuto sjednocení temperamentů dochází:

1. Selektivní přitažlivost: Majitelé jsou od počátku přitahováni ke psům, kteří mají podobnou energii jako oni sami.
2. Vzájemná regulace: Během společného života si dvojice navzájem reguluje emoce. Pes se učí pozorováním a napodobováním svého majitele, čímž posiluje určité vzorce chování.

Tento vztah se dá přirovnat k hledání lidských partnerů. Vazba mezi psem a člověkem je podle ní srovnatelná s nejtěsnějšími lidskými vztahy.

zdroj: ChatGPT

Vliv prostředí na povahu psa

Odborníci na chování zvířat, jako je například Borbála Turcsánová z budapešťské univerzity ELTE, odhadují, že zatímco genetika určuje zhruba třetinu osobnosti psa, zbývající dvě třetiny jsou formovány prostředím. V něm hraje dominantní roli právě majitel. Desítky tisíc let domestikace vytvořily u psů schopnost tvořit k lidem hluboké pouto, které je analogické vztahu mezi matkou a dítětem.

Tato důvěra znamená, že pes se na svého majitele obrací jako na autoritu v nejistých situacích. Pokud majitel zůstává klidný při hlasitých zvucích, pes se naučí, že mu nehrozí nebezpečí. Naopak úzkostný majitel může svou nejistotu nevědomky přenést na svého svěřence, čímž u něj upevní neurotické chování.

Limity výzkumu a budoucí výzvy

I přes přesvědčivá data vědci upozorňují na určité limity dosavadních studií. Většina výzkumů byla prováděna na relativně malém počtu subjektů a často se zaměřovala na čistokrevná plemena. Pro objektivnější výsledky je zapotřebí více dat o křížencích, kteří jsou celosvětově nejrozšířenější.

Další výzvou je subjektivita majitelů při hodnocení povahy jejich psů. Vědci se proto snaží vyvíjet standardizované otázky zaměřené na konkrétní chování v jasně definovaných situacích, aby eliminovali citové zabarvení, které přirozeně k hodnocení „nejlepšího přítele člověka“ patří.

Proč je toto pochopení důležité?

Lepší porozumění vzájemnému zrcadlení může mít praktické využití nejen v domácnostech, ale i u pracovních psů v policii, záchranných složkách nebo u asistenčních zvířat. Klíčovou otázkou pro každého majitele by mělo být: „Jak se ke svému psu chovám a jak to ovlivňuje jeho osobnost?“ Způsob, jakým s nimi komunikujeme, může být rozhodujícím faktorem v tom, zda se pes stane tou nejlepší možnou verzí sebe sama.

zdroj: ChatGPT