Jak se z Černého lesa stala Zelená hora

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Baroko, plné mystiky a symbolismu. Tuto představu více než naplňuje svatojánský kostel na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou, dílo geniálního českého architekta s italskými předky Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Perla tzv. barokní gotiky je právem zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře

Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře,zdroj: Profimedia.cz

Poutní chrám sv. Jana Nepomuckého dominuje okolí od počátku osmnáctého století. Neobvyklé dílo vzniklo v letech 1719 až 1722 z iniciativy opata Vejmluvy, výrazné osobnosti žďárského cisterciáckého kláštera.

Název místa se tak trochu plete s jinou Zelenou horou, a právem. Původní název Černý les zaměnil totiž zdejší opat za Zelenou horu právě dle vrchu u Nepomuku, kde se nejen natáčeli Černí baroni, ale odkud také pocházeli první žďárští řeholníci a samotný svatý Jan Nepomucký.

Budoucí opat Václav Vejmluva (1670 až 1738) spatřil světlo světa 19. září 1670 v rodině pivovarského sládka brněnských cisterciaček. K "bílým mnichům" do noviciátu vstupuje ve Žďáru nad Sázavou, kde také zanedlouho zažije ničivý požár, díky němuž musí spolu s ostatními řeholníky nalézt dočasný azyl v jiných cisterciáckých domech, jmenovitě v Plasech.

Po kněžském svěcení roku 1695 se navrací do Žďáru, kde je později zvolen opatem. Pětatřicetiletý Vejmluva se energicky pouští do práce, a pod jeho rukama rozkvétá klášter duchovně, hospodářsky i počtem bratří.

Požár a mrtvice

Zrušení Josefem II. ani válek o dědictví rakouské se sice opat nedočká, zato ho čeká další požár, úmyslně založený jen dva roky po velkolepých oslavách pěti set let od založení žďárského kláštera. Pro starého opata se stane osudovým. Třetí den po požáru ho raní mrtvice, umírá rok poté 17. března 1738. Jeho dílo ovšem přetrvává dodnes, a to především díky jeho setkání s Janem Blažejem Santinim.

Řečeno dnešními slovy, oba muži "navázali plodnou spolupráci" již roku 1706. Santini přestavěl klášterní areál, vybudoval hospodářský dvůr Lyra (ano, je ve tvaru lyry), zbarokizoval zdejší chrám a vybudoval své nejpozoruhodnější dílo – svatojánský poutní kostel, od roku 1994 náležící k pokladům UNESCO.

Stavba byla zahájena téhož roku, kdy v pražské svatovítské katedrále nalezli v hrobě budoucího nejznámějšího českého světce mučedníkův domnělý jazyk, což potvrdilo tradici Janovy mlčenlivosti a nevyzrazeného zpovědního tajemství.

K jeho blahoslavení došlo za dva roky, ke svatořečení o deset let později. Teprve dvacáté století odhalilo, že šlo o část mozkové tkáně. Opat Vejmluva, velký ctitel Jana Nepomuckého, se rozhodl pro výstavbu poutního kostela zasvěceného právě novému světci. A geniální Santini vše zvládl v krátkém čase mezi lety 1719 a 1722.

Architekt, který miloval čísla

Santini, milovník číselné symboliky, zvolil pro nový chrám pětku. Pěticípý půdorys, pět vchodů, pět oltářů, pětice hrotitých a pětice oválných kaplí, pět andělů. Pět hvězd v mučedníkově svatozáři, symbol pěti ran Kristových i stejného počtu písmen ve slově tacui (lat. mlčel jsem) coby odkaz na zachované zpovědní tajemství. Pětice hvězd se objevila nad utonulým Janovým tělem. K tomu trojka jako symbol Nejsvětější Trojice.

A hvězda, symbol Panny Marie pro jejího ctitele Jana. Kostel tvoří pěticípou, ambity deseticípou hvězdu. V různých podobách zde spatříme i atribut netradiční - jazyk. Symbol Janovy mlčenlivosti dominuje středu vrcholové kupole i tvaru oken. Celý chrám je vlastně jakýmsi relikviářem. K tomu Santini mistrně využívá světla, v baroku symbolizujícího přítomnost Boží. Bůh přichází se světlem, a v zelenohorském kostele prý nenajdete jediný tmavý kout.

Léto 1784 bylo osudové - v klášterním konventu vypukl další požár, který se přenesl i na poutní kostelík, a ještě téhož roku byl zdejší klášter zrušen. Teprve o několik let později povolily úřady opravy vyhořelého chrámu na náklady žadatelů, a do poutního areálu byl umístěn hřbitov. Unikátní kostel zůstal zachován i dalším generacím, které dodnes obdivují geniální propojení gotiky s barokem mistra Santiniho.

Nepovedený kameník

Pánembohem políbený architekt Jan Blažej Santini Aichel (1677 až 1723) se narodil 3. února 1677 jako nejstarší syn do rodiny pražského kameníka s italskými předky. Děd Antonín připutoval před lety z Rovereda, nesoucí tehdy německý název Aichel, odtud tedy jméno. Usadil se v Čechách, kde založil rodinnou tradici, v níž měl pokračovat také vnuk.

Ale nestalo se tak, tedy - ne zcela. Jan Blažej přišel na svět s tělesnou vadou, na část těla byl ochrnutý a kulhal, nemohl tudíž převzít otcovu kamenickou dílnu. Přes svůj handicap se kamenictví vyučil, a také malířskému řemeslu, pravděpodobně u Kristiána Schrödera, správce obrazárny Pražského hradu a učitele Petra Brandla. Se Schröderovou dcerou se později Santini ožení.

Zatím se ale vydává na tříletou tovaryšskou cestu do Říma, a je nadšen excentrickým Francescem Borominim, považovaným tamními konzervativci za blázna. Radikální italský architekt spolu s Francouzem J. B. Matheyem, u něhož se po návratu "uchytí", se stává jeho inspirací do budoucna.

V pouhých třiadvaceti letech získá mladík první velkou zakázku - vede stavbu zbraslavského cisterciáckého konventu. Opat je více než spokojen, Santini získává pár vraníků v ceně třiceti zlatých, a doporučení pro další práci především u cisterciáků a benediktinů.

Za pouhých třiadvacet let aktivní činnosti navrhne Jan Blažej Santini více než osmdesát staveb. Mezi nejznámější patří klášterní kostel v Sedlci u Kutné Hory, Kladruby, Plasy, Křtiny, Rajhrad či Mariánská Týnice, ale i stavby menší až malé, dodnes dominující české krajině. Vrcholem jeho tvorby se stává zelenohorský kostel.

Zahrada na poli mrtvých

Finančně si Santini stojí natolik dobře, že si může pořídit dva domy v dnešní Nerudově ulici – Valkounský a U zlaté číše. V rodinném životě je na tom hůře, první manželka spolu s třemi syny zemře a zanechá mu jedinou dceru. Druhá žena, tentokrát z jihočeských šlechtických kruhů, mu daruje syna a další dceru, ale i ona předejde svého muže na věčnost.

Ani Santini se nedožije vysokého věku, v pouhých šestačtyřiceti letech umírá 7. prosince 1723, a dle svého přání je pochován u sv. Jana v Oboře nedaleko svého malostranského sídla. Kostel i hřbitov, kde spočinuli převážně stavitelé a umělci italského původu, je ovšem za josefínských reforem zrušen, z chrámu se stává obytný dům a z "pole mrtvých" zahrada s ovocnými stromy, pod jejichž kořeny Santiniho hrob s konečnou platností mizí.

Od roku 2015 naleznete ve Šporkově ulici alespoň pamětní desku, připomínající introvertního tvůrce obdivuhodných staveb. Pod deskou si všimněte pravidelného obrazce v dlažbě – je to půdorys svatojánského kostela na Zelené hoře.

Tagy: Česko tip na vylet domácí kulturní památky tipy na výlet tipy na víkend dějiny a fakta památky a architektura české dějiny

Zdroje: Vlastní