Nenápadný vchod z Valdštejnské ulice uvede příchozího na jedno z nejkrásnějších pražských míst. Barokní schodiště a vyhlídkové terasy, saly terreny, balustrády, sochy, pavilonky i přírodní zákoutí. A samozřejmě nádherné výhledy, to vše nabízí zahrady Ledeburská, Malá Fürstenberská, Kolovratská, Malá a Velká Pálffyovská.

Jižní svah, na němž se pětice palácových zahrad nachází, patřil původně k obrannému systému Hradu, později zde byly vinice a sady. Když se místní měšťanské domy proměnily ve šlechtické paláce, z parcel se staly renesanční zahrady.

Po dobytí Malé Strany v srpnu 1648 švédskými vojsky byly nemálo zpustošeny, a následná obnova se nesla již v barokním duchu. Vznikaly odděleně, a tak má každá ze zahrad vlastní historii i osobitý charakter s jednotícím prvkem svažitého terénu.

Fürstenberská zahrada: malá, ale s krásnou vyhlídkou

Jako první byla v 16. století vybudována Fürstenberská zahrada, rozdělená na Malou a Velkou. Nese jméno posledních majitelů z konce 19. století. Malá Fürstenberská, pozdně rokoková zahrada italského typu, má skutečně nevelkou rozlohu, a hodí se spíše pro menší akce. Najdeme v ní gloriet, lodžii a oranžérie po stranách centrálního schodiště, spojujícího jednotlivé terasy, i vyhlídkovou terasu s altánkem.

Malá věž slouží coby průchod mezi palácovými zahradami a Pražským hradem. Velká Fürstenberská, součást Polského velvyslanectví, nepatří do zmíněného komplexu, a zpřístupněna je pouze její samostatně zpoplatněná část.

Romantika vedle středověkého opevnění

Kolovratský palác, spolu s Malým Fürstenberským a areálem Valdštejnského paláce součást sídla Senátu, má také svoji zahradu, úzký pás mezi Velkou Pálffyovskou a Fürstenberskou. Západní dělící zeď je pozůstatkem středověkého opevnění z dob krále Přemysla Otakara II.

Další propojení je mezi zahradou Kolovratskou a bývalým sídlem Pálffyů. V klasicistním paláci, nesoucím opět jméno po svých posledních šlechtických majitelích, sídlí dnes Pražská konzervatoř, není tedy neobvyklé být při romantické procházce doprovázen tóny hudby, linoucími se z otevřených oken.

Malá a Velká Pálffyovská zahrada leží údajně v místech svatováclavská vinice z desátého století. Dekorativnější Velká nabízí několik teras, fontánku se sochou tritonka i sluneční hodiny nad portálem s latinským přáním "jasného dne a zaplašení chmurných stínů".

Obrozenec a donátor Hanuš z Kolovrat

Zahrada i palác nesou jméno uherského hraběte Eduarda Pálffyho z Erdödu (1836 – 1915), s jehož synem Janem je spjata výjimečná postava českých obrozeneckých dějin. Právě jemu odkázal totiž bezdětný aristokrat hrabě Hanuš z Kolovrat velkou část svého rozsáhlého majetku. Neobvykle štědrý dárce rozhodně stojí za bližší pohled:

Hanuš z Kolovrat (1794 – 1872), plným jménem Jan Nepomuk Karel hrabě Krakovský z Kolovrat, byl totiž jakousi šlechtickou autoritou českého národního obrození. V mládí se připojil k okruhu vlastenců kolem Kašpara Šternberka zakládajících Národní muzeum.

Byl jmenován kurátorem Matice české, podporoval dostavbu Svatovítského chrámu, stál v řadách nejštědřejších přispěvatelů na Národní divadlo. Za jeho aktivity nejen v revolučních dnech roku 1848 jej ještě o deset let později střežila tajná policie.

Jedna z postav z pera Boženy Němcové

Pomáhal i nejedné soukromé osobě a když známý kastelolog August Sedláček uspořádával jeho archiv, poznamenal do katalogu, že žádosti o podporu nelze evidovat, neboť jich je "celý stoh". Hrabě se stal mecenášem mnohých českých spisovatelů, a s některými z nich si často dopisoval. Mimo jiné s Boženou Němcovou.

V pozůstalosti slavné literátky se zachoval koncept dopisu, děkujícího hraběti Hanušovi za jeho finanční dar dvou set padesáti zlatých, díky nimž se mohla vydat na svou poslední cestu na Slovensko.

Němcová si nejen s Kolovratem psala, ale vtělila jej i do jedné ze svých literárních postav. Hanuš Březenský z Pohorské vesnice má předobraz právě v Hanuši Kolovratovi. Inspirací se stal skutečný příběh z jeho života.

Záchrana života, nebo cesta za nevěstou?

Jednoho studeného dne roku 1834 se hrabě Kolovrat vydal do Čimelic za svou nevěstou, komtesou Vratislavovou z Mitrovic. Cestu mu však zkřížil nemocný člověk, a protože byl Hanuš soucitného srdce, posadil muže s vysokou horečkou do svého kočáru, zabalil do vlastního kožichu, a odvezl ke svému lékaři.

Za nevěstou tehdy nedojel. Když se komtesa dozvěděla, že nápadník dal před ní přednost slovenskému dráteníkovi, ze svatby sešlo. A to natrvalo. Hrabě zůstal svobodným, a tím pádem i bezdětným, což později zapříčinilo převedení majetku na zmíněný rod Pálffyů.

Dráteníka Jána Gallika ze slovenských Kolárovic se hraběti přes veškerou snahu zachránit nepodařilo. Po třech dnech zemřel, a hrabě jej nechal pochovat na "svém" březnickém hřbitově. Hrob s železným křížem a dojemným nápisem "Ač v cizině, přec mezi bratry" je zde k vidění dodnes.

Portréty obrozeneckého aristokrata můžeme spatřit na březnickém zámku, v místním parku a ve foyeru Národního muzea navíc jeho bustu. Poznáme jej snadno – podle černé pásky přes pravé oko, o které jej připravil žhavý sopečný uhlík při jeho výstupu na Vesuv.

Oprava pod dohledem britského prince

S hrabětem Hanušem bychom téměř zapomněli na poslední z palácových zahrad. Ač zbudovaná jedním z Kolovratů, nese jméno po hraběti Adolfovi z Ledeburu, který ji spolu s palácem získal opět koncem 19. století.

Dnes zde sídlí Národní památkový ústav, spravující právě palácové zahrady. Ledeburská sala terrena s malířskou výzdobou Václava Vavřince Reinera je využívána k nejrůznějším uměleckým produkcím i společenským akcím, a zahradní schodiště, lemované vinnou révou či popínavými růžemi, potěší oko snad každého návštěvníka.

Za dob minulých zchátraly palácové zahrady natolik, že musely být počátkem sedmdesátých let kvůli zcela havarijnímu stavu uzavřeny. Na lepší časy se začalo blýskat teprve v letech devadesátých, kdy se přistoupilo k opravám, a zahrady mohly být posléze zpřístupněny veřejnosti.

Úpravy financovala nadace Prague Heritage Fund, zřízená pod patronací tehdejšího prezidenta Václava Havla a britského prince Charlese, který se ostatně zasloužil také o opravu polorozpadlého kostelíka sv. Anny v Praze 1.

Tedy neváhejte, a vzhůru do podzimních zahrad! Zavírají své brány 31. října v 18 hodin.