Tato červená hmota k nám přitom přišla zdaleka a ke své dnešní podobě dospěla vlastně jen díky fantazii hospodyněk.

V 18. století přivlekli evropští mořeplavci z jihovýchodní Asie na starý kontinent lektvar, který se (podle oblasti) jmenoval kečap, případně kedžap nebo tak nějak. Tmavá tekutina z fermentovaných ryb a sójových bobů páchla sice odporně, mdlému jídlu ale dodávala zvláštní, zvýrazňující slano-sladký šmak.

Není divu, že se velké oblibě těšila především v Anglii, kde se začala vyrábět pod názvem High East-India Sauce. Správnou recepturu přitom nikdo neznal, a tak se její složení stále více vzdalovalo od asijského originálu. Výrobci do ní napatlali, co se dalo: Houby, sardelky, ocet, cibuli, fazole, vlašské ořechy, ústřice a bůhvíco ještě.

Počátkem 19. století se pak tato hmota dostala přes britské kuchařské knihy do Ameriky, kde ji místní hospodyňky vylepšily o přísadu, bez níž by kečup nebyl tím, čím je dnes: o rajčata. A lidem to zachutnalo.

Bez reklamy to nejde

Četné americké firmy se pak pokoušely tuto oblíbenou omáčku vyrábět průmyslově a ve velkém. Průlom se v tomto ohledu podařil v roce 1876 Johnu Heinzovi, potomkovi německých přistěhovalců. Poté, co jeho první firma zkrachovala, si vypůjčil tři tisíce dolarů a zkusil to znovu: vařil rajčata s octem, hřebíčkem, skořicí, jamajským pepřem a se spoustou cukru. Výsledkem byla rudá kaše s natolik přesvědčivou paletou protichůdných chutí, že z Heinze udělala šmahem multimilionáře.

Kuriózní přitom je, že ještě necelých sto let před tím byla rajčata považována za nepoživatelná, ba přímo jedovatá. Z Ameriky do Evropy je přivezli v 16. století Španělé. Italský botanik Pietro Andrea Mattioli je v roce 1544 ve svém slavném herbáři nazval "zlatá jablka" (mala aurea), později ale pro sichr přejmenoval na "nezdravá jablka" (mala insana). Jako možnou potravinu poprvé rajčata popsali francouzští botanici až v roce 1778.

Buď jak buď, kečup je dnes neodmyslitelným dochucovadlem mnoha pokrmů, fastfoodových především. K celosvětové oblibě výrobků Heinz, které se do jisté míry staly synonymem kečupu, přispěla nepochybně i masivní reklama. Pan Heinz si totiž byl velmi dobře vědom toho, že bez ní to nepůjde. Billboardy používal od roku 1882, zpočátku ale spíše opatrně, aby nenakrkl obyvatele, protože reklamy podle nich hyzdily fasády budov. V roce 1900 ale už s pomocí 1200 žárovek na jednom newyorském domě vytvořil první světelnou reklamu na světě – vysokou přes šest pater.

Součástí marketingu byla a dodnes je i typická Heinzova láhev, z níž je o nervy hmotu vydolovat, a ono typické žbluňknutí, když se to nakonec povede. Má to své kouzlo, přesto asi většina lidí dává přednost kečupu v plastových flaškách, které navíc ještě stojí šikovně vzhůru nohama.