Češi v posledních letech obecně volbám moc nedají. V těch posledních do europarlamentu jsme měli druhou nejnižší volební účast z celé Evropské unie - 18,2 procenta (u mladých lidí do 25 let dokonce jen 16,4 procenta). Horší už byli jen bratia Slováci.

Podle posledního průzkumu agentury Kantar CZ neví více než polovina Čechů, kdy se budou volby do Evropského parlamentu konat (24. a 25. května). Něco přes třetinu českých voličů tvrdí, že volit určitě půjde, a skoro pětina je naopak rozhodnuta hlasování ignorovat. A pouze 29 procent Čechů dokázalo jmenovat alespoň jednoho z našich jednadvaceti europoslanců. A ruku na srdce – to není mnoho. Zvlášť když si nejčastěji vzpomněli na Teličku a Zahradila, kteří dřepí v Bruselu, kam až paměť sahá.

Je snad na vině malé povědomí o evropské politice? Něco s tím chce udělat iniciativa "Tentokrát budu volit" (This Time I'm Voting), na jejíž webové stránky (ZDE), které spustil Evropský parlament, se mohou zapojit občané z celé EU. Účast ve volbách do europarlamentu od roku 1979 koneckonců stabilně klesá všude v Evropě.

Vyřeší něco povinná volební účast?

Prezident Miloš Zeman ve svém vánočním projevu znovu zlobil se svým dlouhodobým nápadem na povinnou volební účast – po vzoru první republiky. Tento model by podle něj výrazně rozšířil počet voličů, a tím přinutil politické strany k vyšší aktivitě.

Je ale takové opatření skutečně k něčemu? A je také zárukou demokracie, když k urnám napochoduje bratru 90 procent obyvatelstva?

Téměř ve třech desítkách zemí světa (z toho zhruba třetina připadá na Latinskou Ameriku) jsou občané povinni odevzdat svůj hlas ve volbách. Najdeme mezi nimi třeba státy jako Bolívie, Egypt, Demokratická republika Kongo, Honduras, Libye či Thajsko. Jsou to opravdu zářné příklady demokracie, které by nám měly být vzorem?

V Evropě nařizuje účast ve volbách například Belgie, Řecko, Itálie nebo Lichtenštejnsko. Jde ale spíš o formalitu, protože nikoho nestíhají za to, když se jim na to vykašle.

V některých státech se ovšem odmítnutí účasti na volbách skutečně trestá. Třeba Bolivijcům při první neúčasti hrozí pokuta, "recidivistům" pak zabavení pasu nebo zablokování účtu. Austrálie při prvním prohřešku napaří pokutu (v přepočtu necelých 400 korun), při opakované neúčasti může provinilec dokonce skončit za mřížemi. V Lucembursku za neodevzdání hlasu visí ve vzduchu pokuta 100 až 250 eur (2500 až 6400 korun).

Povinnou volební účast naopak zrušilo třeba Nizozemsko, Rakousko a Chile.

Záruka demokracie, nebo jen buzerace lidí?

A jaké jsou argumenty pro a proti?

Povinná účast má prý především zabránit tomu, aby příliš malé procento obyvatelstva mohlo zásadně ovlivnit budoucnost dané země. Někdo zase považuje volbu za stejnou povinnost, jako je placení daní nebo základní vojenskou službu.

V Austrálii má například povinná volební účast historické zdůvodnění. Šedesát tisíc padlých Australanů v první světové válce prý zavazuje obyvatele k tomu, aby si takto draze zaplacené svobody vážili a dali svou úctu laskavě najevo tím, že zvednou jednou za pár let zadek a půjdou alespoň hodit do bedny papírek.

Častým argumentem je, že díky tomuto opatření jsou například populisté v Austrálii (na rozdíl od jiných zemí) absolutně bez šance a jejich podpora se pohybuje hluboko pod pěti procenty.

Pro odpůrce povinné volby toto ale není argument. Poukazují na to, že populisté nezískávají hlasy od případných nevoličů, ale hlasy protestní, případně hlasy těch, kdo hlasují pokaždé jinak.

Příklad Řecka ukazuje, že povinná volební účast, která není vymáhaná a jejíž nesplnění se netrestá, je prakticky k ničemu. Svůj hlas tu sice přišla naposledy odevzdat lehce nadpoloviční většina voličů, ale ve srovnání s belgickými nebo lucemburskými devadesáti procenty je to přece jen slabota.

Donutit někoho volit podle odpůrců povinné účasti beztak nejde – a to ani sankcemi. V tajné volbě přece nikdo nekouká nikomu pod ruku, zda hodil do urny prázdný či neplatný lístek. Ti, kdo opravdu nemají koho volit, by prý kromě toho mohli hlasovat dle náhodného výběru, jen aby splnili svou povinnost, což by ve výsledku způsobilo víc škody než užitku. Nízká volební účast prý je navíc jasným signálem znechucenosti lidí politikou, což by si partaje měly vzít k srdci. Druhá věc je, zda jim to není… víme kde.

A že by vysoká volební účast byla zárukou demokracie? K tomu stačí bez komentáře dodat, že v posledních parlamentních volbách v KLDR činila například před pěti lety 99,97 procenta. Do československého Federálního shromáždění v roce 1986 volilo 99,39 procenta voličů, do České národní rady 99,22 a do Slovenské národní rady dokonce 99,8.