Nejmladší Otto Linhart (1895-1980) se už jako mladík zúčastnil bojů první světové války, padl do ruského zajetí a později se stal legionářem. Do vlasti se navrátil v pětadvaceti letech a začal pracovat coby kontrolor-radiotelegrafista na pražské Hlavní poště.

Když se koncem třicátých let počalo schylovat k dalšímu vojenskému konfliktu, všichni sourozenci Linhartovi se zapojili do odbojové činnosti. Šlo o čtyři bratry a dvě sestry. Ottu jakožto telegrafistu oslovuje pplk. Adler z odbojové organizace Obrana národa, mající za úkol vytvořit uvnitř protektorátu radiovou komunikační síť. Otto ze svého pracoviště v Telegrafní ústřední stanici Ředitelství protektorátních pošt může dodávat důležité informace.

Vysílání do Londýna

Již koncem r. 1939 je však Adlerova skupina gestapem rozbita, on sám zajat a později popraven. Počátkem následujícího roku Ottu Linharta získává na svou stranu Vítězslav Dvořák, právní úředník pražského Ředitelství pošt.

Přesvědčuje jej ke spolupráci s tzv. Třemi králi (Balabán, Mašín, Morávek) a skupinou kapitána Josefa Sojky. "Králům" dodává Linhart informace a pro Sojku distribuuje ilegální tiskoviny, např. týdeník „V boj“, rozšiřovaný po celé republice díky rozsáhlé železniční síti až do jara 1941.

Později přechází nejmladší Linhart mezi radisty z ÚVODu, koordinačního orgánu domácího odboje, udržujícího přes síť ilegálních vysílaček Sparta spojení s londýnskou exilovou vládou. Spolu s přítelem Jindřichem Klečkou obsluhuje během let 1940 a 1941 radiostanice Sparta I a Sparta II v nejrůznějších pražských lokalitách.

Navíc kromě časopisu „V boj“ rozšiřuje i „Českého kurýra“, patřícího k nejrozšířenějším ilegálním tiskovinám. Obstarává konspirační byty, přičemž v jeho vlastním se scházejí členové PPVZ, neboli „Petičního výboru Věrni zůstaneme“. Ten v letech 1939-1942 shromažďuje informace pro spojenecké armády, rozšiřuje tiskoviny, ale provádí též sabotážní činnost a zajišťuje ilegální přechody do zahraničí. Je zlikvidován v průběhu tzv. druhé heydrichiády.

V květnu 1941 provedlo gestapo úspěšný zátah v Praze - Hodkovičkách, při němž bylo zabaveno dvacet radiostanic a několik kódovaných i nekódovaných depeší, na základě nichž se německým kryptologům podařilo prolomit šifrovací klíč VĚRA.

Likvidace přišla ve velmi nevhodnou dobu, neboť „Tři králové“ měli důležité informace o připravovaném napadení Sovětského svazu, které potřebovali co nejrychleji odeslat. Pokusili se vysílat Spartou II z ilegálního Morávkova bytu, byli však prozrazeni, a při následné přestřelce byl Mašín postřelen a zatčen. Václav Morávek s radistou Peltánem uprchli dramatickým způsobem oknem po ocelovém lanku anténního svodu.

Peltán se pokoušel vysílat ještě několikrát, vždy však neúspěšně, přičemž se mu dařilo unikat docela kuriózními způsoby. Poprvé musel přerušit vysílání, neboť mu přetekla voda z vany, a gestapo tudíž nemohlo dokončit zaměření, podruhé uprchl v přestrojení za železničáře.

Vysílačka obsluhovaná Linhartem a Klečkou, šance pro obnovení komunikace s Londýnem, byla přesunuta v srpnu 1941 do tzv. jinonického akcízu, což bylo sídlo prvorepublikového celního úřadu v Praze-Jinonicích. Jeho velitel Karel Prokop byl spolu s hostinským Morsteinem z vedlejší restaurace Na Staré, z jejíhož podkroví se také vysílalo, zakladatelem místní odbojové skupiny.

Další odhalení

V noci z 3. na 4. října však gestapo zachytilo radiosignál, a vysílačku, nepříliš takticky umístěnou v osamocené budově, úspěšně zaměřilo. Přítomní účastníci včetně Prokopovy manželky a syna byli zatčeni. Prokopovi se podařilo uniknout, avšak telegrafista Klečka se na místě zastřelil. Otto Linhart přítomen nebyl, kvůli zranění, které mu předtím paradoxně způsobil právě přítel Klečka při neobratném čištění pistole.

Odhalením jinonického akcízu se opět přerušilo radiové spojení mezi londýnským ústředím a ÚVODem, což následně vedlo k výsadku operace Silver A, vybaveného novou radiostanicí „Libuše“.

Během dalších dvou týdnů se v Policejním věstníku objevily spolu s Morávkovým portrétem i fotografie Otty a Václava Linhartových.  Otto si změnil vzhled a pod falešnými doklady se úspěšně skrýval po pražských lokalitách až do února 1942, kdy se přesunul do plzeňské interní kliniky později popraveného prof. MUDr. Šimery, který během okupace zachránil život nejednomu odbojáři. Začal obsluhovat radiostanici plzeňského ÚVODu, přičemž depeše vozil do Prahy jeho známý JUC. Dvořák.

Koncem června se ovšem Dvořák z hlavního města nevrátil. Byl zadržen gestapem, a tak Otto prchá do Strakonic, kde opět nachází azyl v místní nemocnici. Zdejší internu vede další odbojář MUDr. Hradecký, také později popravený. Mezitím jsou zatčeni další dva bratři Linhartové, v Plzni Václav a v Praze Bedřich. 

Otto se po celý zbytek války skrývá před gestapem, které po něm vede intenzivní pátrání. Úkryt nachází na různých místech republiky, občas znovu plní funkci radiotelegrafisty. Konec války jej zastihne v Praze, přičemž jej paradoxně při Pražském povstání zatknou příslušníci Revolučních gard.

Nicméně vše se vysvětlí, a nejmladší ze sourozenců se šťastně shledává s přeživší manželkou i synem. Konce jedné diktatury se dožil, aby ji vzápětí vyměnil za další v komunistickém bloku. Jejího rozpadu se ovšem už nedožil, v zapomnění umírá v r. 1980.

Ano, Otto přežil, ostatní tři bratři však již takové štěstí neměli.

Smutný osud "Poldy"

Nejstarší Bedřich Linhart (1886-1944), kdysi také legionář, byl ve třicátých letech dokonce vrchním kriminálním inspektorem. Však mu také přezdívali „Polda“.

V roce 1939 byl přeložen jako tlumočník do neblaze proslulého Petschkova paláce. Odtud se mu dařilo dodávat odbojovému hnutí důležité informace, a právě díky němu bylo mnoho lidí uchráněno před zatčením. V garáži úspěšně ukrýval ilegální vysílačku Sparta I, kterou občas převážel i ve svém automobilu. Získávání zpráv ovšem definitivně skončilo, když byl jako bývalý legionář penzionován.

V červenci 1942 byl Bedřich zatčen a po dva roky vězněn na Pankráci, kde byl také v říjnu roku 1944 popraven v tzv. Sekyrárně. Zde přišlo od r. 1943 o život na 1100 lidí, které pomocí gilotiny popravil kat Alois Weiss, přičemž další neznámý počet osob navíc zlikvidovali sami příslušníci SS. Jedním z katových pomocníků byl nechvalně známý Antonín Nerad, bývalý odbojář, který se později stal konfidentem a způsobil smrt stovek osob.

Jméno Bedřicha Linharta bylo po válce umístěno na jednu z pamětních desek, která však byla přičiněním jeho bývalého spolubojovníka legionáře Vodičky, později člena ÚV KSČ a předsedy Svazu protifašistických bojovníků, sňata a obnovena až po Sametové revoluci. Kdysi se s ním totiž Bedřich utkal v pěstním souboji...

Tramvaják a radní

Další z bratrů Zdeněk Linhart (1888-1943), přezdívaný „Tramvaják“, byl jak jinak než řidičem tramvaje pražských Elektrických podniků. Rozšiřoval ilegální tiskoviny, poskytoval svůj byt, v němž občas ukrýval telegrafistu Klečku, k provozu radiostanice, a působil také jako ozbrojená ochrana.

Po zátahu na jinonický akcíz byla u něj po udání domovníkem provedena prohlídka příslušníky gestapa, které nalezené dokumenty přivedly na stopu „Zrádce X“ neboli Paula Thümmela, dlouho hledaného agenta A-54. Následujícího dne byl Zdeněk zatčen a později převezen do vyhlazovacího koncentračního tábora Stutthof na severu Polska, kde 17. ledna 1943 zemřel.  

Poslední z bratrů Václav Linhart (1892-1942) působil jako radní hlavního města Prahy a obchodní zprostředkovatel tiskárny Ministerstva národní obrany. Také on distribuoval ilegální tiskoviny a byl spolupracovníkem Obrany národa s vazbou na Tři krále.

Odboji poskytoval svůj mimopražský dům i byt v Praze, odkud vysílala radiostanice Sparta II, a kde se skrývali členové odboje. Po přepadení jinonického akcízu gestapo neprodleně zatklo Václavovu manželku, přičemž zastřelilo zcela nevinného podnájemníka v domnění, že jde o hledaného Václava.

Od 5. října 1941 se trvale stíhaný Václav Linhart ukryl na již známé plzeňské klinice profesora Šimery. Dopaden byl za necelý rok. Během pokusu o zatčení spolkl kapsli s kyanidem a 4. července 1942 zemřel v plzeňské služebně gestapa. Jeho manželka, vězněná v koncentračním táboře Ravensbrück, se spolu se synem dočkala konce války.

Bratři Linhartové nakonec neskončili v zapomnění. Kolik dalších ale ano?