Čtvrtý český panovník s královským titulem se narodil roku 1205 z manželského spojení krále Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské.

Trochu neobvyklé bylo, že v tu dobu stále žila Přemyslova první žena Adléta Míšeňská. A nejen ona, ale také jejich potomci, mezi nimi i původní královský následník Vratislav a budoucí dánská královna Dagmar. První manželství bylo ovšem anulováno – jak jinak, než pro blízký stupeň příbuzenství, což kupodivu Přemysl zjistil teprve po dvaceti letech společného soužití. Když získal královskou korunu.

Přes neutuchající snahu ze strany Adléty a příbuzenstva se nakonec prosadil svazek druhý, spolu s dětmi z něj vzešlými. Těch ostatně také nebylo málo, a slavných. Kromě budoucího krále Václava třeba jedna z našich nejznámějších světic Anežka Česká. A mladší bratr Přemysl, který později dělal staršímu Václavovi pořádně těžkou hlavu.

Přemysl Otakar I. chtěl synovi pojistit panovnický titul ještě za svého života, nechal jej tedy již roku 1216 zvolit coby jedenáctiletého "mladším králem". Touto volbou byli odstaveni členové vedlejších větví, neboť zároveň s ní definitivně padl princip seniorátu, vlády nejstaršího člena rodu. Samostatně vládnout ovšem Václav počal teprve po smrti svého otce.

Král rytířů a dobrý manžel

Za jeho doby nastává v Čechách věk rytířů a trubadúrů, teprve tehdy totiž přichází do našich zemí gotický sloh spolu s rytířskou kulturou. Zásluhu na tom měla také Václavova manželka Kunhuta Štaufská, vnučka císaře římského i císaře byzantského. Manželé si byli zaslíbeni brzy, jak bylo tehdy zvykem, a nikomu nevadilo, že snoubenci jsou teprve dva roky.

Manželství, z něhož vzešlo pět dětí, bylo však překvapivě šťastné, Václav byl zřejmě své ženě dobrým partnerem, alespoň kroniky nás nezpravují o žádných levobočcích ani dalších ženách, jako v případě jeho otce i syna.

Nejen s manželkou, ale také s matkou a sestrou vycházel Václav velmi dobře. Milovanou Anežku nejenže nenutil do výhodného, leč nechtěného sňatku s císařem, ale velkoryse přijal její rozhodnutí pro řeholní život. Umožnil jí založit klášter a špitál Na Františku i nový řád křižovníků s červenou hvězdou, první a jedinou českou řeholi. Matce Konstancii pomohl s cisterciáckým klášterem v moravském Tišnově, manželce pak s klášterním dílem v lužickém Marienthalu.

Václav I. byl také jedním z mála evropských panovníků, osobně se účastnících bojů s Mongoly (Tatary). Na jaře 1241 vytáhl na pomoc polskému knížeti a švagrovi Jindřichu Pobožnému, který bohužel na české oddíly, nacházející se necelé dva dny cesty od něj, nepočkal a 9. dubna 1241 svedl osudnou bitvu u Lehnice, v níž sám padl a celé křesťanské vojsko bylo na hlavu poraženo.

Mongolové pak zamířili přes Moravu do Uher. Koncem téhož roku se Václavovi a spojencům úspěšně podařilo zadržet mongolské oddíly, snažící se proniknout k rakouské Vídni, čímž si vydobyl značnou prestiž. Po smrti starého a nástupu nového chána již Mongolové další invazi nepodnikli.

Kterak Moudrá hlava o hlavu přišla

Václav I. měl ovšem také svoje "mouchy". Nesnášel prý zvuk zvonů a od vládních povinností občas rád utíkal do klidu křivoklátských lesů. Vášnivě rád lovil, což se mu stalo osudným. Při lovecké výpravě jej do tváře šlehla větev stromu a král přišel o oko, odtud přezdívka "Jednooký".

Král pomalu stárnul a jeho potomci dospívali. Mladší a podstatně bojovnější Přemysl byl určen pro duchovní dráhu, trůn pak čekal na prvorozeného Vladislava, který však ve dvaceti letech neočekávaně zemřel.

Stárnoucího krále jeho smrt zcela zdrtila. Začal zanedbávat vládu a ztrácel i těžce nabytý vliv v rakouských zemích. Skupina šlechtických předáků, snažících se dostat na výsluní, využila příležitosti a prohlásila více než ochotného, teprve čtrnáctiletého Přemysla "mladším králem".

Historie se tedy opakovala s tím rozdílem, že tentokrát vše proběhlo bez vědomí a souhlasu královského otce. Během půl roku se rozhořela regulérní domácí válka.

Na Přemyslově straně stála většina české šlechty, za "starým králem" jen několik věrných, především páni severu Boreš z Rýzmburka, Ojíř z Friedberka a Havel z Lemberka, manžel budoucí svaté Zdislavy. Úspěchy byly střídavé. Václavovi zbyly pouze čtyři hrady - Zvíkov, Most, Loket a Přimda. V době bojů mezi otcem a synem navíc zemřela Václavova opora, královna Kunhuta.

Nakonec se štěstí přiklonilo na Václavovu stranu. Pozice se obrátila po vítězné bitvě u Mostu, odbojný syn byl v srpnu roku 1249 "na den Nanebevzetí slavné Panny" nucen kapitulovat, a nějaký čas strávil ve vězení. Zanedlouho byl omilostněn a za vydatné pomoci sv. Anežky se otec a syn usmířili. Odbojní pánové dopadli hůře. Ve vězení si pobyli déle, hlavní vůdce odboje, Přemyslův rádce Ctibor "Moudrá hlava" byl dokonce spolu se synem popraven.

Až bude české zemi nejhůř

"Mladší král" se zanedlouho dočkal vytouženého podílu na vládě, konec konců byl jediným dědicem. A co více, stal se také pánem Rakouska a Štýrska, rakouská šlechta si ho totiž zvolila novým vévodou. Podmínkou byl ovšem nepříliš lákavý a trochu kuriózní sňatek se stárnoucí dědičkou.

Markétě Babenberské bylo téměř padesát let, novému manželovi o třicet méně. A nejen to. Její první muž byl kdysi snoubencem Anežky České, Přemyslovy tety, avšak intrikami rakouského dvora se tehdy nevěstou stala právě Markéta, zatímco Anežku potupně navrátili do Čech.  

Nemladá manželka mohla těžko porodit dědice. Potomky nicméně Přemysl získal díky mladičké dvorní dámě Anežce z mocného rakouského rodu Kuenringů, přezdívané podle krátkého střihu vlasů "Palceřík".

Levobočci byli později uznáni legitimními, avšak nárok na trůn nezískali. Přemysl neváhal, dosáhl rozvodu se starší Markétou a oženil se s mladou uherskou princeznou Kunhutou, později spojovanou s proslulým Závišem z Falkenštejna. Ale to už je jiný příběh.

Zestárlý "starší král" se mezitím stáhl z veřejného života do ústraní křivoklátských dvorců. Umírá v září roku 1253 na svém loveckém hrádku v Počáplích, dnes části Králova Dvora poblíž Berouna. Tělo ani ne padesátiletého krále bylo pochováno v Anežském klášteře, srdce však zůstalo ve zdejším kostele Nanebevzetí Panny Marie. Rytířský král odtud prý vyjede, až bude české zemi nejhůř...