Nacisté nakradli stamiliony bezcenných knih. Proč to dělali?

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

Během druhé světové války nacisté nakradli podle nedávných zjištění odhadem na 200 milionů knih. Na rozdíl od krádeží uměleckých děl to ovšem nebylo prvotně z důvodů zisku. Vzácné knihy a rukopisy samozřejmě hodnotu mají, většina literárních děl uloupená nacisty ji ale neměla. Nacistické zloděje knih vedly úplně jiné důvody, především ideologické.

Objem knih ukradených nacisty během druhé světové války je zkrátka obrovský - nehledě na ty, které demonstrativně spálili na hranicích jako škodlivé. A zatímco o více než pěti milionech ukradených či zabavených uměleckých děl se toho napsalo už mnoho, o vzácných či obyčejných knihách ukradených z knihoven dobyté Evropy se mnoho neví.

Krást umělecké předměty se zdá být v podstatě logické. Některé se zlikvidují jako tak zvané "zvrhlé umění", jiné se prodají zahraničím sběratelům, aby byly peníze na vedení války, a další si ponechají nacističtí pohlaváři (především vášnivý "sběratel" Hermann Göring) jednak pro vlastní potřebu, a pak také pro plánované Hitlerovo "supermuzeum" v Linci. U knih je to jiné – pokud se samozřejmě nejedná o archiválie, vzácné výtisky či rukopisy.

Tématu "Zlodějů knih" se věnoval švédský novinář Anders Rydell, který ve své knize odhaduje, že jich nacisté zabavili až 200 milionů kusů. Tyto knihy přitom podle něj většinou žádnou hodnotu neměly.

Oddělení Einsatzstab Reichsleiter Rosenberg mělo podle původního plánu zabavovat dokumenty a archivní materiály, které měly pro třetí říši strategický význam. Teprve později se zaměřilo na krádeže uměleckých děl, a právě v tom je zakopaný pes.

Proč se rabovaly knihovny kvůli víceméně bezcenným knihám?

Krádeže knih měly totiž dva hlavní cíle: Na jedné straně to bylo "odzbrojení" nepřítele tím, že se mu v podstatě vymaže paměť: seberou se mu knihy, celé veřejné i soukromé knihovny a archivy. Třeba v Polsku nacisté dokonce konfiskovali i školní učebnice. Polské děti z jejich pohledu neměly nárok na vzdělání, protože v budoucnu měly sloužit jen jako otroci nadřazené rase. "Kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás," prohlásil kdysi Franz Kafka.

Rydell v rozhovoru pro evropskou kulturní platformu Versopolis upřesnil, že nacisté chtěli zároveň vytvářet gigantické knihovny pod svou kontrolou. Chtěli mít pod palcem psanou kulturu a obrátit ji proti právoplatným majitelům, jako byli Židé, svobodní zednáři či jiné opoziční skupiny. Cílem bylo ovládnout výklad dějin, aby se nacistické zločiny v očích příštích generací jevily jako oprávněné.

I kdyby nacisté vyhráli válku, příští generace by je mohly za jejich zločiny soudit, říká Rydell. Bylo proto třeba kontrolovat paměť Židů. Nikoliv jako způsob, jak je vymazat z psaných památek, ale jak je prezentovat jako zosobnění zla pro všechny příští generace.

Zabavování knih bylo zkrátka součástí ideologické války. Šlo o stejnou ideologii, na jejímž základě nacisté organizovaly hromadné deportace a vraždy milionů nevinných lidí, kteří přitom nepředstavovali žádnou vojenskou hrozbu.

The_Rhinoceros_(NGA_1964.8.697)_enhanced

Dürerův nosorožec,zdroj:Wikipedia

Podle Dürerova nosorožce se učilo přes 400 let

Jaký význam se v té době v Německu knížkám připisoval, dokazuje mimo jiné i případ nosorožců v učebnicích. Do konce třicátých let se totiž německé děti učily o těchto zvířatech nikoliv podle fotografií, ale podle dřevorytu Albrechta Dürera z roku 1515. Jde nepochybně o skvělé dílo jednoho z největších německých umělců. Problém je pouze v tom, že Dürer živého nosorožce nikdy neviděl.

V roce 1515 byl v Lisabonu poprvé v Evropě k vidění skutečný nosorožec, kterého sem přivezli z Indie. Dürer své dílo vytvořil jen na základě popisu a zaslaného náčrtku. Výsledek je sice krásný, ale není přesný a rozhodně ne vědecký, což je zřejmé na první pohled. Dürerův nosorožec vypadá spíš jako zvíře oblečené do snýtovaného středověkého brnění, šupiny na nohou navíc připomínají ještěra a prapodivný roh trčící z krku z něj dělá jakéhosi bájného tvora.

Nadšení pro Dürera ale bylo zkrátka důležitější než vědecká přesnost. I v době, kdy už byly k dispozici fotografie nosorožců a kdy bylo možné se na ně jít podívat do zoo a poznat nedostatky Dürerovy verze, zůstala přesto příkladem nosorožce v učebnicích. To se právě změnilo až koncem třicátých let.

Proč se o zlodějích knih zatím moc nemluvilo?

Rydell nabízí i vysvětlení, proč se o problému krádeží knih za nacismu dosud v takové míře nehovořilo, byť o něm historici vědí už dlouho. "Jedním z důvodů je to, že pro přeživší nebo potomky obětí je jednodušší a obvyklejší hledat ztracená umělecká díla než knihy. Spíše si přece zapamatujete obraz visící u babičky na zdi než knihy, které měla na poličce. Umělecké artefakty navíc často mívají zdokumentovanou historii svého původu, což u knih bývá spíš výjimečné. Kromě toho má větší smysl věnovat roky pátrání a velké sumy peněz na nalezení uměleckých děl než nějakých knih," vysvětluje novinář. Dalším důvodem je podle něj fakt, že mnozí knihovníci, kteří kradli knihy nebo kradené knihy kupovali, v knihovnách pracovali i po válce a někteří z nich dokonce ještě v 90. letech. Neměli tedy většinou zájem na tom, aby vyšla pravda najevo.

Po skončení studené války a otevření východních archivů se objevily zcela nové informace nejen o holocaustu, ale i o krádežích uměleckých děl, říká Rydell. Zlom podle něj přinesla washingtonská konference v prosinci 1998, kdy se 44 států zavázalo k novému restitučnímu procesu. V jeho rámci měly být identifikovány umělecké předměty zkonfiskované nacisty a mělo být zajištěno jejich navrácení původním vlastníkům či jejich potomkům.

Co bylo podle nacistů "zvrhlé umění"

O nacistických krádežích uměleckých artefaktů se před pěti lety hodně hovořilo v souvislosti s případem Corneliuse Gurlitta. V jeho mnichovském bytě policie zabavila sbírku více než 1400 uměleckých děl, včetně asi čtyř stovek takových, která nacisté označovali za "zvrhlé umění". To podle nich bylo prakticky vše moderní či avantgardní, čili z jejich pohledu neněmecké, pokleslé a škodlivé. V červenci 1937 uspořádali dokonce přehlídku tohoto "zvrhlého umění", což byla díla impresionistů, surrealistů, dadaistů, fauvistů či expresionistů. Díla umělců, jako byli Marc Chagall, Edward Munch, Oskar Kokoschka nebo Max Ernst byla pro nacisty úpadkovými výplody chorých mozků a "židobolševické" ideologie, kterým nadřazovali nacistický estetický ideál.

Zabavená díla se tehdy buď prodala, rozkradla, ztratila nebo byla zničena. Nacistické čistky v galeriích a muzeích způsobily německým státním i soukromým sbírkám nenahraditelné ztráty. Nešlo přitom jen o výtvarné umění: Od roku 1933 se pálily "závadné" knihy, zakázána byla řada filmů, divadelních her i celé hudební žánry, jako swing či jazz. Rydell nyní již pracuje na své další knize, v níž tentokrát půjde právě o krádež hudby. Nacisté totiž zabavovali i hudební nástroje a originální notové partitury.

profimedia-0209878150

Pálení knih nacisty,zdroj:Profimedia.cz

A není náhodou konfiskování uměleckých předmětů nacisty totéž, jako krádeže uměleckých předmětů evropskými koloniálními mocnostmi? Rydell v tomto ohledu vidí ale několik rozdílů. Velké říše kradly umělecká díla po tisíce let - většinou pro slávu impéria. V případě nacistů tento aspekt hrál rovněž významnou roli, nicméně konfiskace děl byly integrovanou součástí holocaustu, tedy vyvraždění milionů lidí. Byl to rovněž způsob, jak zbavit oběti jejich lidství, takže je nutné to posuzovat jinak, než zločiny spáchané za koloniální éry, vysvětluje švédský novinář.

Tagy: Švédsko Německo krádeže literatura knihy výtvarné umění druhá světová válka umělecká díla nacistické Německo dějiny a fakta

Zdroje: Vlastní,Versopolis