Sociální demokraté budou mít 18. února v Hradci Králové mimořádný sjezd, dokonce svůj jubilejní čtyřicátý. Strana letos také oslaví 140. výročí svého založení. Sociální demokracie ale v tento čas musí řešit otázku svého přežití. Pokud v loňských volbách získala lehce nad sedm procent, příště už pětiprocentní hranici překročit nemusí. Buď na zmíněnou otázku nalezne odpověď, nebo si rovnou může vypravit slavnostní pohřeb. 

Únorový sjezd velmi pravděpodobně nepřinese žádné přelomové řešení hádanky, jak zajistit, aby sociální demokracie nezmizela z politické mapy. Strana patrně vstoupí do období provizoria, kterým překlene dobu do konání řádného sjezdu příští rok. Do čela partaje bude zvoleno dočasné vedení a sociální demokraté si zřejmě změní své stranické stanovy.

Další věcí, která se během února rozhodne, bude, zda ČSSD v nějaké podobě podpoří Babišovu vládu. I kdyby se sociální demokracie nakonec stala stranou vládní a vyhnula se, jak říká Miloš Zeman, "suché skývě opozice", nedá se očekávat, že to stranu automaticky ochrání před pádem do nicoty.

Vnitrostranické referendum o účasti ve vládě? 

S Babišem už jednou ve vládě byla a dopadla, jak dopadla. Proč by to volič měl ocenit napodruhé, zvlášť když bude pouhou stafáží a její případní ministři budou v pozici sekčních šéfů podřízených Andreji Babišovi?

Sociální demokraté možná nebudou tak neviditelní, jako když zasednou v opozici, ale bude jim to k něčemu? Třeba taková bývalá ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová byla na očích dost a stejně jí to nestačilo k tomu, aby se jako jednička kandidátky v Libereckém kraji dostala do sněmovny.

Zužovat otázku přežití ČSSD na přítomnost ve vládě je samozřejmě nesmysl. V úvahách, co dělat, aby strana po příštích volbách sněmovní lavice neopustila, by dilema vládního angažmá nemělo vůbec figurovat.

Pokud sociální demokracie doposud trvala na tom, že do vlády nepůjde a zůstane v opozici, není důvod, aby si to mezi prvním a druhým Babišovým pokusem získat důvěru v dolní komoře rozmyslela. Roli by neměla hrát ani snaha vyhnout se předčasným volbám, právě to ale naznačuje statutární místopředseda strany Milan Chovanec.

Jejich případné vypsání, jež je stále ještě ve hvězdách, by přitom vůbec nešlo na vrub ČSSD, která je jen jednou z mnoha sněmovních stran. Stejně tak by se sociální demokracie neměla nechat tlačit do kouta strachem, jak by v předčasných volbách dopadla.

Strana by rovněž neměla podlehnout volání po vyhlášení vnitrostranického referenda o své účasti ve vládě, jak o tom nyní někteří sociálnědemokratičtí politici v čele s bývalým jihočeským hejtmanem Jiřím Zimolou mluví. Takový krok by svědčil jen o rozpolcenosti ČSSD, která si sama se sebou neví rady, a o snaze vedení hodit rozhodnutí a odpovědnost za něj na řadové straníky. 

Už žádné ideologie 

Hlavní otázka, před kterou dnes sociální demokracie stojí, zní, zda v časech, do kterých jsme vstoupili po loňských říjnových volbách, má ČSSD ještě vůbec co nabídnout. K čemu potřebujeme sociální demokracii v době, kdy se politika jako řemeslo zdá být něčím překonaným nebo nám to alespoň leckdo tvrdí, a politické strany, které patřily k opoře našeho stranického systému, se potácejí na hraně své existence nebo minimálně působí bezradným dojmem?  

Co když to podstatné, na čem lidem u ČSSD záleží, už nyní najdeme v programu hnutí ANO, respektive v programovém prohlášení Babišovy menšinové vlády? A to ostatní jsou víceméně chuťovky pro fajnšmekry?

Občané sice chtějí zvyšování mezd, důchodů a dostupnost veřejných služeb, ale k tomu sociální demokracie možná není vůbec potřeba. To třeba zvládne hnutí ANO také a možná k tomu přidá i něco navíc. Co když vláda Andreje Babiše opravdu zajistí, aby věci fungovaly lépe? A co když si většina občanů nic jiného ani nepřeje?

Nechtějí žádné velké vize, levicové, ani pravicové, žádné zvraty a radikální přerozdělování atd. Chtějí, aby vše šlapalo, cítili se bezpečně, republika prosperovala a měli se lépe a po časech ideologií, pravicových a levicových programů a partají třeba uvěřili, že k tomu, po čem ve skutečnosti touží, levice, ani pravice není potřeba. Lze to zajistit efektivním řízením, které zvládne schopný manažer. Pokud tomu tak je, má před sebou sociální demokracie a nejenom ona skoro až neřešitelný hlavolam.

Křižovatka a tři cesty 

Nepomůže jí vstup do vlády, čas v opozici, dokonce ani změna stranické struktury a nové stanovy, které ji umožní rychleji a flexibilněji reagovat na aktuální společenskou situaci a dát si do čela někoho výrazného, kdo ještě není profláknutý a okoukaný. Dokonce ani tolik omílaná otevřenost navenek, srozumitelnost, prohloubení stranické demokracie a větší zapojení řadových straníků nemusí být zárukou přežití a setrvání ve sněmovně. 

Co tedy ČSSD zbývá? Může se snažit napodobit úspěšné strategie jiných a po roce provizoria zvolit za předsedu manažera, který z ní udělá efektivně řízenou středovou partaj. Případně se může stát něčím mezi Zemanovou Stranou práv občanů a Okamurovou Svobodou a přímou demokracií. Další možností je pokusit se přijít s nějakou novou společenskou vizí a získat pro ni voliče. Všechny tři cesty jsou krajně nejisté a bez záruky na úspěch.

U prvních dvou není zřejmé, proč by volič měl volit nápodobu něčeho, co už existuje. To dá raději rovnou přednost Babišovi či Okamurovi. Ostatně už je na rozdíl od sociální demokracie volí. Třetí možnost má tu potíž, že to nevypadá, že by po nějaké nové politické vizi byla zrovna poptávka. Sociální demokracie by ji musela teprve objevit.

Musela by najít něco, co voliči chtějí, ale zatím se to ještě neví a možná si to v tuto chvíli neuvědomují ani oni sami. A teprve, když to někdo řekne za ně, najdou si k němu cestu. Možná je něco takového příliš odvážné a ambiciózní, než aby si na to sociální demokraté troufli.

Mnohem pravděpodobnější je, že budou dělat co doposud, trochu vyčkávat, trochu se hádat. Na rok si zvolí kombinaci dosavadního kurzu a příklonu k národním socialistům a Miloši Zemanovi a potom si možná vyberou jednu z prvních dvou výše zmíněných variant.