Důchodová komise, kterou vede profesor Martin Potůček, zveřejnila minulý týden závěrečnou zprávu. Její předseda při této příležitosti prohlásil, že se kolapsu českého průběžného důchodového systému nebojí. Přesto posilují varovné hlasy, které mu nedávají velkou budoucnost. 

Ukázkovým příkladem je ministr financí Ivan Pilný za hnutí ANO, který už dříve hovořil o tom, že penzisté budou muset na stará kolena sekat trávu, aby měli z čeho žít. Sociální demokraté sice tvrdí, že Česko penzijní reformu nepotřebuje, a lidem slibují důstojné stáří, na druhou stranu ale sílí obavy, že důstojné stáří bude mít v budoucnu jen ten, kdo se o něj sám postará. 

Základní otázka, na kterou si česká společnost musí odpovědět, ovšem není, zda průběžné financování penzí je či není udržitelné, ale zda ho chce či nechce udržet. Můžeme si vybrat, zda chceme průběžný systém, nebo nějaký jiný. Obě cesty jsou možné. Navzdory těm, kteří říkají, že průběžné financování nemá perspektivu, se sami můžeme rozhodnout, čemu dáme přednost. Průběžný systém má své výhody i nevýhody ostatně jako každý systém.

Jakou cestou se vydáme, je politické rozhodnutí. Na politice také záleží, jak vysoké penze budou v rámci průběžného systému vyplácené. To naznačuje i Potůček: "Na důchody bude vždycky. Stát si nemůže dovolit nechat své občany na holičkách. Jiná věc je, jestli důchod bude důstojný. Bude lépe nebo hůře pokrývat potřeby důchodců," uvedl předseda důchodové komise. Rozhodující je, nakolik aktuální politická reprezentace bude nakloněná tomu, aby se prostřednictvím důchodů přerozdělovaly finanční prostředky.

Chodící zombie?

Základní kritika průběžného systému a teze o jeho neudržitelnosti vychází z toho, že na jednoho penzistu vlivem nízké porodnosti a skutečnosti, že lidé se dožívají stále vyššího věku, připadá méně pracujících. Kvůli tomu se systém dostává do problémů a narůstá jeho každoroční schodek.

Ekonomové z Úřadu vlády ve své studii tvrdí, že český průběžný systém je udržitelný. Kritici studie ale upozorňují, že její autoři hovoří o potřebě "parametrických úprav systému", kterými myslí zvýšení příspěvků na sociální zabezpečení nebo zvýšení věku odchodu do důchodu. 

To sugeruje představu, že teze o udržitelnosti průběžného systému je jedna velká chiméra postavená na předpokladu, že udržet se dá cokoli, když se do toho nalije dostatečné množství peněz. Otázka je, za jakou cenu to či ono držíme při životě a zda náhodou nejde o chodící zombie.

Každý na svůj účet

V principu existují dvě cesty, kterými se můžeme vydat - buď se pokusit udržet současný průběžný systém, a to ne protože to chceme udělat za každou cenu a hodláme oživovat mrtvolu, ale protože se jako společnost shodneme na jeho výhodách a principech, anebo dáme přednost nějaké formě individuálního spoření.

Každý si bude ukládat finanční prostředky jen na svůj účet, ovšem stejně tak bude ve stáří odkázán pouze sám na sebe. Výhodu to má však takovou, že co si naspoří, bude mít. Nemusí se spoléhat na to, kolik peněz stát vybere, ani se obávat toho, jak si důchodový systém jako celek vede, zda se neocitá v příliš velkém deficitu a nehrozí jeho kolaps.

Stejně tak nebude muset přispívat na penzi nikomu dalšímu. Co si uloží na svůj důchodový účet, bude jeho. Když si naspoří málo, bude mít smůlu. Pokud své úspory investuje do finančních instrumentů, které budou prodělečné, jeho chyba. Zkrátka na jeho hlavu padne ztráta nebo naopak právě jemu bude vyplacen zisk. Záleží pouze na tom, jaké rozhodnutí učiní a jaké riziko podstoupí.

Politické rozhodnutí 

Výhodou současného systému je to, že peníze, které do něj proudí, se zároveň ihned spotřebovávají, takže není třeba řešit jejich správu a starat se o to, aby jejich kupní síla vlivem inflace neklesla.

Také není nutné se bát toho, jak s nimi bude naloženo a zda dané fondy a portfolia, do kterých by finanční prostředky zamířily, nezkrachují, případně na nich dotyční výrazně neprodělají. Za důchod ručí stát, který zodpovídá za to, že každému jeho penze bude vyplacena. Jediné, co je třeba si ohlídat, je, aby nezbankrotoval stát.

Průběžný systém zohledňuje celek. Jeho výhodou je rovněž to, že zajišťuje důchod všem, tedy i lidem s nižšími příjmy, kteří by si v jiných systémech na srovnatelný důchod spořili jen velmi obtížně. Pro zaměstnance s výrazně podprůměrným příjmem, o kterých ve svých reportážích píše například Saša Uhlová, je tak průběžný systém alespoň malou zárukou, že se neocitnou v naprosté bídě. Pokud by si na důchod měli spořit sami, částku, z níž by bylo možné ve staří žít, by dali dohromady jen stěží.

Systém penzí založený na průběžném financování je tak pojistkou, aby každý měl na stará kolena zaručené alespoň základní přežití. To není možné bez velké míry přerozdělování, kterou leckdo může vnímat jako nespravedlivou, protože do systému odvede více, než z něj vyčerpá. Rozhodující je, zda dáme přednost solidaritě a společnosti, která staré lidi aspoň zčásti chrání před chudobou, anebo osobní odpovědnosti a tomu, že ve stáří každý žije za to, co si sám naspořil.

Volba mezi oběma směry je principiální. Oba typy důchodových systémů jsou založené na jiných hodnotách a principech a na odlišné politické ideologii, proto jde o politické rozhodnutí. I když se obě strany sporu tváří, že jimi nabízené řešení je věcně správnější a podložené lepšími a odbornějšími analýzami apod., v posledku to není nic jiného než rozhodnutí o tom, v jaké společnosti chceme žít a jakým hodnotám dáme přednost.