Ministryně obrany v sukních: Naváží na Johanku z Arku, nebo na Lysistratu?

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

Pokud uvidíte u stolu skupinu elegantně oblečených žen v kostýmcích, nemusí ještě jít o dámský čajový dýchánek. Klidně to může být záběr ze schůzky ministrů obrany NATO. A kdyby Velká Británie už zítra opustila Evropskou unii, byla by hlavní vojenská síla starého kontinentu prakticky výhradně v ženských rukách.

Nová francouzská ministryně obrany Sylvie Goulardová

Nová francouzská ministryně obrany Sylvie Goulardová,zdroj: Archiv Miroslava Kačora

V pěti největších ekonomikách EU (vynecháme-li Británii) stojí v čele ministerstva obrany žena: V Německu (Ursula von der Leyenová, 58 let), Francii (Sylvie Goulardová, 52), Itálii (Roberta Pinottiová, 56), Španělsku (María Dolores de Cospedalová Garcíová, 51) a Nizozemsku (Jeanine Antoinette Hennisová-Plasschaertová, 44). A k tomu je ještě třeba dodat, že bezpečnostní politiku v EU má, vedle zahraničních věcí, na starosti 43letá Italka Federica Mogheriniová.

A to samozřejmě není všechno: aktuálně mají ministryni obrany ještě ve Slovinsku, Bosně a Hercegovině, Norsku, Albánii, Austrálii, Japonsku, Keni, Nikaragui, Ekvádoru, Jihoafrické republice a Bangladéši.

Znamená to snad, že padla jedna z posledních mužských bašt? Vrací se tradice Amazonek a Johanky z Arku? Anebo naopak získává navrch Aristofanova antická Lysistrata a hippiesovské "Make Love Not War"?

 

profimedia-0321083849

Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg s evropskými ministryněmi obrany na únorové schůzce v Bruselu,zdroj:Profimedia.cz

V čele obrany kdysi stávali mocní vojevůdci, později alespoň vojáci anebo přinejmenším někdo, kdo absolvoval vojenskou službu. Všech pět výše jmenovaných evropských ministryň bylo v době nástupu do úřadu armádou zcela nepolíbeno: Cospedalová je právnička a kariérní diplomatka, Goulardová a Hennisová-Plasschaertová léta poslancovaly v europarlamentu, Pinottiová vystudovala literaturu a von der Leyenová je lékařka, která svou politickou kariéru zahájila jako ministryně pro rodinu.

Ženy se samozřejmě prosazují i přímo v armádě. Je to pár dnů, co má česká armáda svou první generálku, zatímco třeba ta americká jich má už přes dvě desítky – a v postavě Ann Dunwoodyové už osm let dokonce čtyřhvězdičkovou. Zároveň je ale třeba v této souvislosti připomenout, že USA jsou vedle Mexika, Brazílie nebo Peru jedním z mála velkých států amerického kontinentu, kde resort obrany nadále zůstává výhradně mužskou doménou.

Začalo to v Asii, Evropa měla první ministryni až v roce 1990

Tradice začala v Asii. První ministryní obrany (a zároveň i první ženou v premiérském křesle vůbec) se v roce 1960 stala na Cejlonu Sirimávó Bandaranajková. O 15 let později se ujala řízení obrany v Indii po vyhlášení výjimečného stavu Indira Gándhíová a koncem 80. let v Pákistánu Bénazír Bhuttová. To ovšem byly velmi energické dámy, u nichž tato funkce byla tak nějak přirozená.

První Evropankou v čele ministerstva obrany se až v roce 1990 stala příslušnice švédské menšiny ve Finsku Elisabeth Rehnová. Od té doby mělo ženu v čele resortu 18 členských zemí EU, někde se jich postupně vystřídalo i víc: ve Švédsku čtyři, v Norsku pět. A i u nás jsme vedle Vlasty Parkanové měli ještě jednu, i když Karolína Peake v roce 2012 zahřívala ministerskou židli jen osm dní.

Zatím zřejmě nejznámější ženou v čele resortu obrany byla Španělka Carme María Chacónová Piquerasová. Funkci zastávala v letech 2008 až 2011 a svět tehdy obletěly snímky, jak krátce po svém jmenování navštívila vojáky v Afghánistánu, třebaže byla tou dobou v sedmém měsíci těhotenství. Po návratu z mateřské vyházela armádní špičky, stala se vládní hvězdou a dokonce se o ní hovořilo jako o příští premiérce. Konec její kariéry znamenala porážka socialistů Josého Luise Zapatera, letos v dubnu pak Carme Chacónová ve 46 letech zemřela.

profimedia-0025188182

Carme Chacónová navštívila španělské vojáky v sedmém měsíci těhotenství,zdroj:Profimedia.cz

Make Love Not War

Po brexitu se stane Francie hlavní evropskou vojenskou mocností, navíc jadernou. Sylvie Goulardová tak bude klíčovou postavou evropské obrany v době, kdy je to s americkým postojem vůči NATO všelijaké.

Ještě donedávna se mohlo zdát, že ministerstvo obrany přestalo být silovým resortem. S ohledem na nové hrozby, jako je islámský terorismus nebo Rusko, to ale už zase neplatí. Funkce tak je stejně důležitá jako kdysi, ne-li důležitější. Rostoucí počet žen může být příznakem změny jejího charakteru.

Okřídlené rčení praví, že se armády zpravidla připravují na minulou válku. Obrana je přitom složitý a rychle se rozvíjející resort, který musí reagovat na nové a nečekané výzvy – například na kybernetické útoky či hybridní válku. Kromě toho hraje významnou roli i hledání konsensu a budování spojenectví. Otázka je, zda ženy nejsou pro tuto roli naopak vhodnější než muži. Možná je to jen klišé, ale ženy mají asi spíše tendenci zmírňovat napětí než za každou cenu harašit zbraněmi.

Ministryně míru, nikoliv války

Svěřovat ženám tradičně mužskou roli reprezentuje nynější postoj Evropy k ozbrojeným silám a jejich smysl vůbec. Zároveň to může být také důkaz toho, že po desetiletích bez světových válek má Evropa takový pocit bezpečí, že si může dovolit svěřit ženám bez jakékoliv vojenské zkušenosti odpovědnost za armádu. Nabízí se otázka: Co kdyby byla Evropa ve válce? Měli bychom tu také ministryně obrany?

Evropské vlády si obecně nedokážou představit, že by jejich zemi hrozil velký ozbrojený konflikt. Jejich zahraniční politice nedominují vojenské hrozby. Stát v čele ministerstva obrany vyžaduje odlišné schopnosti a vize než u zemí více ohrožených válkou.

profimedia-0329741016

Ursula von der Leyenová na návštěvě u německého vojenského námořnictva v Kielu,zdroj:Profimedia.cz

Ženy v čele evropských armád jsou v tomto ohledu ministryněmi míru, nikoliv války. Ne náhodou jsou ve funkci právě třeba Hennisová-Plasschaertová a Goulardová, jejichž vlády zastávají názor, že členství v EU je nejlepší obranou proti vojenskému konfliktu.

Symbol rovnoprávnosti?

Ženskost se často spojuje s mírem, proto se vlády zřejmě snaží jmenováním ministryň dát také jednoznačně najevo, že se distancují od minulých případů zneužití vojenské moci. Ženy jsou tak symbolem jednoznačného rozchodu s válečnou minulostí a signalizují změnu.

Podle americké studie z roku 2015 už měly ministryni obrany více než čtyři desítky zemí, z toho 30 poprvé až po roce 2000. Autorky dokumentu Tiffany Barnesová a Diana O'Brienová dospěly k závěru, že fenomén rostoucího počtu ministryň obrany není pouhým odrazem většího zastoupení žen ve vysoké politice. Je to zároveň dobrý ukazatel rovnoprávnosti mezi muži a ženami. Vojenské diktatury, země zapojené do mezinárodních konfliktů nebo státy s velkým vojenským rozpočtem ženy v čele resortu obrany nemívají.

V Evropě je tendence mít menší, ale lépe vyzbrojenou armádu. Žádná z uvedených pěti zemí nesplňuje podmínku NATO dávat na obranu dvě procenta HDP. Velká část těchto výdajů ovšem jde na mírové operace a právě Německo, Francie, Itálie, Španělsko a Nizozemsko patří k nejaktivnějším účastníkům takových misí – ať už v rámci NATO, nebo OSN. Podle studie právě aktivita účasti na mírových misích zvyšuje pravděpodobnost, že příslušná země bude mít ministryni obrany. 

Na přehlídku raději v kalhotách

Hennisová-Plasschaertová při nástupu do funkce před pěti lety prohlásila, že nezáleží na tom, jestli máte nebo nemáte pind*ka. Několikrát také popřela, že by měly ženy společný styl politiky jenom kvůli svému pohlaví. Přesto to leckdy působí dojmem, že se ministryně snaží do jisté míry potlačit svou ženskost – přinejmenším podvědomě. Spatřit von der Leyenovou při návštěvě u vojáků v sukni je takřka nevídaný jev, kalhoty si vzala i Chacónová v Afghánistánu a také Goulardová, když po nástupu do funkce přišla navštívit vojáky hlídkující u Eiffelovy věže. A kalhoty koneckonců nosí i Angela Merkelová nebo Marine Le Penová.

Tagy: Francie Nizozemsko Německo armáda Španělsko Itálie zahraničí Evropská unie obrana ministryně Ministerstvo obrany feminismus evropská armáda německá armáda

Zdroje: vlastní