První březnový den roku 1973, kolem půl šesté ráno, zazvonil v soukromém bytě štětínského vicekonzula Češky telefon. Rozespalému kariérnímu diplomatovi oznámila sekretářka vzrušeným hlasem, že na místním letišti v Goleniově spadlo letadlo a v něm zahynuli členové československé vládní delegace, v čele s ministrem vnitra.

Vicekonzul se rychle probral a uháněl na zastupitelský úřad. Pak společně s generálním konzulem Janouškem spěchali na místní krajské velitelství bezpečnosti, kde získali první informace.

Kolem sedmé pak odjeli na místo neštěstí. Pohled to nebyl hezký. Všude ohořelé trosky a lidská těla. Diplomaté byli sice zpraveni, že delegace večer předtím přiletí, ale protože šlo o akci polské vlády a nikdo je k oficiálnímu přivítání nepřizval, usoudili, že jde o záležitost na vyšší úrovni a jejich přímá účast není nutná.

Neplánovaná změna

Delegace Federálního ministerstva vnitra ČSSR dorazila vládním speciálem do Varšavy 28. února dopoledne kolem desáté hodiny. V hlavním městě proběhla jednání o rozšíření spolupráce, hlavně v boji proti takzvanému vnitřnímu nepříteli.

Nazítří pak byla naplánována odpočinková návštěva Štětína. Čechoslováci si měli prohlédnout přístav i lázně, jednotku Pomořanské pohraniční brigády, rybářský kombinát a projet se trajektem Skandinavia, pendlujícím mezi Svinoústím a švédským přístavem Ystadt. Teprve v průběhu varšavského jednání dostali nabídku, že místo původně plánované cesty vlakem do Štětína poletí. Nebylo námitek a tak se rozběhla příprava přesunu, který skočil tragicky.

zdroj: Archiv Miroslava Kačora

Velitel vládní letky plk. Miniach obdržel rozkaz od Správy pro ochranu vládních činitelů. Letět se mělo kolem 21. hod.

Úkol plnil šéf 1.eskadry plk. Nakonieczny. Vybral letadlo AN-24, s imatrikulačním číslem 012 a zkušenou posádku. Velitelem letadla byl major Edward Jedynak, brilantní pilot s 3502 nalétanými hodinami. Vedle něj usedl kapitán Kazimierz Marczak, který měl za sebou 2135 hodin s kniplem v oblacích. Oba s bohatou praxí nočních letů a zběhlí práce v těžkých atmosférických podmínkách.

Posádku doplňovali navigátor Daniel Sterna, palubní technik Janusz Glowka, radiotelegrafista Tadeusz Blazejczak a steward Mikolaj Tomala.

Poté, co proběhly všechny předstartovní kontroly a třináctka prominentních cestujících se usadila v křeslech, letadlo odstartovalo. Bylo 21:36.

Psí počasí

Už pár minut předtím meteorologická služba zjistila, že se nad goleniovským letištěm radikálně zhoršilo počasí, které mohlo silně zkomplikovat přistávací manévr. Dozorčí meteorolog četař Kempinski podal hlášení dispečerovi letu kpt. Gorskiemu. Zpráva byla předána postupně dál a ve Varšavě ji přijali ve 21:38. Ale to už stroj, startující z letiště Okecie (dnes Frédérica Chopina), byl ve vzduchu.

Éterem proběhla vzrušená diskuse o tom, zda v letu pokračovat nebo se vrátit. Nakonec údajně souhrnné informace dovolovaly "učinit závěr", že zhoršení počasí nad cílovým letištěm je pouze přechodné. A tak se letělo dál.  Je už jen otázkou spekulací, kdo vyslovil konečné rozhodnutí. Zda šéfpilot, řídící letu nebo polský ministr vnitra, který byl se svým doprovodem také na palubě.

Stroj zmizel z obrazovky

AN-24 polské armády s 18 osobami letělo temnou nocí. Zatímco v salonku se cestující družně bavili, posádka po celou dobu udržovala radiokomunikaci se zemí. Ze záznamu vyplývá, že povětrnostní podmínky sice nebyly zrovna ideální, nikoliv však zoufalé. Oba zkušení piloti občas startovali, létali a přistávali za daleko horší situace. Po celou dobu letu se stroj pohyboval ve výšce 4900 metrů.

Ve vzdálenosti 110 km od letiště s ním posádka navázala spojení. Velitel letu oznámil, že letadlo je ve stadiu klesání a požádal o sdělení podmínek přistání. Viditelnost byla v té chvíli 1 km, poloha mraků 100 m, síla větru 7 m/s, což byly parametry umožňující bezproblémový manévr. Major Jedynak pak postupně informoval, že ve vzdálenosti 30 km se nachází ve výšce 400 m, ve vzdálenosti 6 km je 300 m nad mořem a o kilometr dál klesl jeho stroj o dalších 100 m.

zdroj: Archiv Miroslava Kačora

Ve vzdálenosti 3750 m od začátku betonového přistávacího pásu dispečer letiště kpt. Gorski požádal posádku o udání polohy podvozku a klapek. Jedynak odpověděl "Vysunuty" a Gorski dal souhlas s přistáním. Major odpověděl: "Rozumím, přistávám".

Ve chvíli, kdy náčelník radiolokačního systému ohlásil vzdálenost letadla od letiště 2,5 km, se dispečer otázal velitele letadla, zda vidí pás. Jedynak pronesl něco nesrozumitelného a vzápětí došlo k přerušení spojení. Stroj zmizel z obrazovky radiolokačního systému. Naposledy pásek magnetofonu zachytil jen hlásky. Podle expertů je tato intonace charakteristická pro dotaz nebo údiv. Už po několika vteřinách bylo jasné, že letadlo havarovalo.

K místu neštěstí okamžitě odjely záchranné jednotky, dorazily tam asi po třiceti minutách. Jejich úsilí bylo marné. Letadlo zcela shořelo a posádka i cestující zahynuli. Zbývalo vyšetřit proč. Případ byl velmi citlivý, protože mezi obětmi byli prominentní politici obou zemí. 

Vše shořelo

Vicekonzul Češka byl u vraku dříve než skupina expertů z Varšavy. Po prohlídce místa neštěstí a prvních konzultacích se svědky a přítomnými odborníky mohl konstatovat, že: "….všechny písemné materiály a dokumenty shořely. Z kufrů zbyly jen ocelové obruby a zámky. Co se týče klíčů byly zapečeny do těl mrtvol. Při prohlídce terénu nás upoutal úhel pod kterým letadlo padalo k zemi, kosíc pod sebou vzrostlý les. První setkání se stromy bylo pravděpodobně vrtulí na malém návrší, asi 150 m od dopadu letadla."

zdroj: Archiv Miroslava Kačora

Při zpáteční cestě Češka naslouchal rozhovoru mezi jedním z velitelů letiště a zkušeným pilotem. Oba kategoricky vyloučili omyl v navigaci a spíše se přikláněli k chybě pilotáže, i když pozitivně hodnotili zkušenosti majora Jedynaka.

Jaká byla ale skutečná příčina havárie měla určit vyšetřovací komise, která v závěrečné zprávě konstatovala: "Letadlo bylo v poslední fázi letu ve stadiu klesání a k jeho doteku s vrcholky stromů došlo ve výšce 15,4 m nad úrovni přistávacího pásu a ve vzdálenosti 2200 m od začátku tohoto pásu."

Osudová turbulence

Při přistávacím manévru se AN-24 ocitlo v složitém systému silných mraků okluzní fronty rozdíleného složení. Fronta silně ovlivňovala severozápadní část Polska, přemísťovala se od moře a stávala se velmi aktivní. Dosud poklidný let byl značně ztížen vystupováním kloubovitých mraků, zamaskovaných v celkovém systému vrstvitých mračen. To se ještě spojilo se silnou turbulencí, které způsobovala nezávisle na vůli pilota značné změny výšky letu letadla.

V osudovém okamžiku se stroj propadl o desítky metrů a zachytil vrcholky stromů vzrostlého borovicového lesa. Navíc byla na povrchu stroje zjištěna silná námraza. Experti konstatovali a z poslední fáze letu vypočetli, že tak hluboký propad by vedl ke střetu se zemí i v případě, kdyby v onom místě les vůbec nebyl.

zdroj: Archiv Miroslava Kačora

Tuto hypotézu potvrzovaly nejen výpočty specialistů, ale i svědectví pilota AN-2 majora Blawaty, který se do podobné kritické situace dostal ve stejné době v blízké vzdálenosti od místa neštěstí. Propadnutí letadla z výšky 100 metrů zaznamenala i tzv. černá skřínka. Ze záznamu vyplývá, že posádka se pokusila na poslední chvíli zabránit poklesu letadla vychýlením výškových kormidel a zvýšením rychlosti. Bohužel marně.

Šeptanda

Vicekonzul Češka zařídil ještě řadu opatření spojených s vyšetřováním, pobytu československých expertů i identifikací a převozem ostatků obětí do vlasti. Podrobnou, závěrečnou, přísně tajnou zprávu sepsal 24. března.

Na konci v ní uvádí zjištěné ohlasy a výmysly šeptandy kolem tragédie, která zaslechl mezi polskými občany. "…že polský ministr vnitra upadl v nemilost polských orgánů MV a proto se ho touto cestou zbavili , …. že v letadle byla umístěna bomba, …. že letadlo sovětské výroby bylo v nedobrém technickém stavu. To vše jsou vymyšlené věci, které nemohly mít na neštěstí vůbec žádný vliv," konstatoval diplomat.

Díky odtajněným materiálům dnes víme daleko víc než tehdy Češka. Vyšetřovatelé konstatovali, že příčinou tragédie bylo jednoznačně špatné počasí. Ale, co když ….  

zdroj: Archiv Miroslava Kačora