Zkušenost se stalinským režimem jim později zaručovala stálou pozornost Státní bezpečnosti. I předchozí válečné zkušenosti byly drsné. Z původní prosperity a dobrého živobytí, za nímž původně Češi z Rakouska – Uherska do carského Ruska na konci 19. století odcházeli mnoho nezbylo.

"Na pomoc Československa měli morální právo. Osvobozujících bojů na východní frontě se účastnilo 20 tisíc Čechů a volyňští Češi tvořili 12 tisíc z nich. Do Svobodovy armády narukovalo 26 % veškerého českého obyvatelstva na Volyni, často celé rodiny," upozorňuje historik František Štambera z oddělení novodobých českých dějin Národního muzea, který se dějinami Čechů na Volyni zabývá.

Každý Čech dobrý

• V červenci 1946 se československá vláda se sovětskou dohodla na tom, že se volyňští Češi mohou přestěhovat do Československa. Na základě čeho tato dohoda vznikla?

Iniciativa vzešla od volyňských Čechů, kteří už v roce 1943 podali oficiální nótu prezidentu Benešovi s tím, že by se rádi vrátili do vlasti. Pokusy o reemigraci tu ale byly i 

dřív, vlastně již od vzniku Československa. Pracovalo se s tím i na diplomatické úrovni v souvislosti se spory s Polskem o Těšínsko. Byl tu návrh dohody vyměnit těšínské Poláky za volyňské Čechy, kteří zůstali na polské části území. Problém byl v tom, že na jedné straně bylo 90 tisíc Poláků a na druhé straně 30 tisíc Čechů. Potíž byla i v tom, že Češi byli kolonisté, kteří tam přišli v druhé třetině 19. století, zatímco Poláci tam byli usazeni od nepaměti.

• Plynula ta snaha o výměnu či přesídlení ze vzniku nové republiky, kdy byl "každý Čech dobrý"?

Československo mělo úřad, který se měl starat o záležitosti svých menšin ve světě – Československý ústav zahraniční. Původní idea skutečně byla získat pro novou republiku krajany z žijící za hranicemi. Republika s nimi udržovala kontakty, nicméně je spíše odrazovala od návratu, protože pokud by se zbavili majetku na Volyni, nezískali by zde adekvátní náhradu. Pro takové podniky zatím nebyly podmínky.

• Ostatně proto Češi do carského Ruska odcházeli, za vidinou velkého množství nevyužité zemědělské půdy a za novými možnostmi…

Tehdy se říkalo, že za chalupu v Čechách je statek na Volyni. Na Volyni ale odcházeli i zámožnější lidé, nabízela se možnost vybudovat na velmi úrodném území chmelařské impérium, mimořádně úspěšný tam byl český pivovarský průmysl. Češi tam přinesli velké odborné znalosti. I proto ostatně nebyla polská strana po vzniku Československa nakloněna reemigraci, protože si uvědomovala, jak se tamní Češi podílejí na ekonomické prosperitě regionu.

• Zpět k poválečnému přesídlení. Jak ta jednání se Sověty pokračovala?

První pokusy Volyňáků o přesídlení byly zastaveny, nótu k Benešovi z roku 1943 zadržel tehdejší náčelník vojenské mise s tím, že není vhodné tím teď provokovat Sověty. Dohoda se stala tématem až při cestě prezidenta Beneše do Moskvy při podpisu Dohody o přátelství a vzájemné spolupráci. Na dohodu tlačil i generál Svoboda,  neboť v řadách čs. armády na východní frontě bojovalo množství volyňských Čechů. Na pomoc Československa měli morální právo. Vždyť osvobozovacích bojů na východní frontě se účastnilo 20 tisíc Čechů a volyňští Češi tvořili 12 tisíc z nich. Do Svobodovy armády narukovalo 26 % veškerého českého obyvatelstva na Volyni, často celé rodiny.

Zkušenost se Stalinem

• Rozumím tomu ale tak, že sovětská strana dohodě nebyla zprvu příliš nakloněna?

S oficiálním kroky se čekalo na výsledky Postupimské dohody. Bylo předjednáno, že se Sovětskému svazu postoupí Podkarpatská Rus. A karta volyňských Čechů hrála svou roli. Byl to svého druhu obchod, výměna výhodná pro obě strany, Sovětský svaz získal území a Československo dostálo slibům volyňským Čechům. K reemigraci se přihlásilo 33 tisíc lidí. Dohoda se také týkala jen Volyně, dalších oblastí ne. I když se Československo snažilo stáhnout do vlasti i ostatní Čechy, tak to se už nepodařilo. Spousta lidí zůstala v SSSR a do republiky se dostali až po černobylské tragédii nebo později v 90. letech.

• Mimochodem – už ten zmíněný masivní vstup do Svobodovy armády byl motivován čistě vlastenecky, nebo svého druhu únik z budoucnosti ve stalinské SSSR?

Hlavně vlastenecky, i když se v archivech setkáváme i s tím, že nábor do armády byl vnímán jako mobilizační rozkaz. Z volyňských Čechů se už za první světové války rekrutovaly první jednotky československých legií. Přímou zkušenost se Stalinem měli Češi z východní části bývalé volyňské gubernie. Pořádaly se tam monstrprocesy, kdy byli například odsouzeni čeští učitelé. Takže si prožili stalinské čistky… Ale i Češi z polské části znali velmi dobře poměry v Sovětském svazu. Což byl později i důvod, proč se volyňským Čechům věnovala velká pozornost i ze strany StB i NKVD při reemigračních transportech. Byla snaha izolovat tyto lidi od obyvatel kraje, kontrolovat, co a kde a komu říkají o svých zkušenostech se životem v SSSR.

• Je to tak, že většina volyňských Čechů byla poslána po válce do oblasti Sudet, na uprázdněná hospodářství po vyhnaných Němcích?

Dosídlovala se jimi například území na Žatecku, i kvůli jejich znalosti chmelařství, pomáhali tak nahradit kvalifikovanou sílu Němců, kteří odešli. O lokality, kam budou usazeni, se dlouho bojovalo. Mluvila do toho i armáda, která si přála, aby Volyňáci zůstali pospolu, měla by pohromadě jednolitou skupinu v oblasti po dosunutých Němcích, lidi s vojenskými zkušenostmi. Pro národní výbory a komunisty to zase tak vhodné nebylo. Takže se rozptýlili do okresů – Žatecko, Podbořansko, Litoměřice, později lokality na jižní Moravě, Olomoucko, Šternbersko, Šumpersko.

Důsledkem byly i některé konflikty s národními správci, kteří již obsadili opuštěné usedlosti a doufali, že jim zůstanou. Ti nemohli být nadšeni z příkazu, že je musí uvolnit ve prospěch volyňských Čechů. Kvůli tomu Volyňáci i zakládali vlastní gardy, Sudety byly nadále nepokojné.

• Vy se volyňskými Čechy zabýváte jako historik, jste tady v Národním muzeu kurátorem sbírky zaměřené na volyňské Čechy. Chystá se v tomto směru třeba nějaká výstava, publikace?

V Podbořanech existuje Muzeum volyňských Čechů. Lidé do ní darovali věci, které si přivezli z Volyně, včetně různých svědectví. Udržujeme čilé kontakty se sdružením volyňských Čechů a sbírku se snažíme doplňovat. Máme tu i osobní korespondenci a zajímavé deníky. Právě jeden takový edituji , patřil Dobromile Šebestové, které bylo 20 let, když Wehrmacht vpadl do SSSR a ona to prožívala z první ruky. Pocházela z Boratína a v okolí se odehrála jedna z největších tankových bitev 2. světové války, bitva u Brodů. Později byla svědkem perzekuce Židů v Lucku, popisuje i řádění ukrajinských nacionalistů. Píše o odchodu lidí do Německa na nucené práce, v náznacích také o odbojové organizaci Blaník.

• Její další osud byl jaký?

Hned jak byla příležitost, vstoupila do československé armády i se svým bratrem a otcem. Působila tam jako zdravotní sestra. A poté zůstala v Československu. Byla i velmi blízkou přítelkyní Víta Nejedlého. Bratr Rostislav byl v 2. paradesantní brigádě za SNP a později byl zatažen do procesu s Rudolfem Slánským, neboť mu prý umřel v náručí Jan Šverma, za jehož smrt prokuratura vinila právě Slánského. Její otec Bedřich byl zase jedním z jednatelů Prozatimního Volyňského akčního výboru, který se těsně po válce snažil vymoci právě reemigraci. Je to celkově zajímavý osud, na němž se dá do značné míry vykreslit celá novodobá historie volyňských Čechů.