Jako chlapec se Adnán Chalaf s radostí díval na orientální okna s nádhernými, řemeslně provedenými ornamenty, jimiž byly vyzdobeny příbytky bohatých lidí v irácké Basře. Teď, coby důchodce, sleduje, jak se tyto kdysi charakteristické stavby jeho města drolí a rozpadají před očima. Ačkoli Basra leží v irácké provincii nejbohatší na ropu, o místní architektonické dědictví nikdo nepečuje.

A přesto není doba oné nádhery dřevěných verand - šanášílů - provzdušňujících domy za parných dnů zas tak vzdálená. Adnánovi je 71 let, pamatuje si na ni a dokáže o ní mluvit hodiny. Adnán ještě dnes dokáže vyjmenovat rodiny, židovské, křesťanské i muslimské, které žily v pohodlí svých tradičních domů v Basře.

Úřady dnes stěží dokážou zajistit občanům aspoň základní služby a zápasí s korupcí a nepotismem, který vysává nemalé ropné příjmy.

Znak místní smetánky, který zpevnil domy

Basra je jediný irácký přístav a druhé nejhustěji obydlené město země. Domy s ornamentálními fasádami se tam stavěly v 16. a 17. století, říká ředitel paláce kultury a umění v Basře Abdalhak Muzafar. Z Basry se pak toto stavitelství rozšířilo do dalších iráckých měst, zejména do Bagdádu, a dále do Levanty a do Egypta.

Jemně vypracovaným mřížovím, v němž se mísí indické, perské a islámské vlivy, se večer, když lidé uvnitř rozsvítí, šíří světlo ven v nejrůznějších barvách, jež mu dodávají oranžové, zelené, červené nebo modré okenní tabulky, jimiž prochází.

 

zdroj: YouTube.com

Šanášíl měly kdysi všechny domy ve Starém Městě v Basře. Stavěli si je obchodníci, byl to vnější znak bohatství místní smetánky. Dřevěné trámy napuštěné přírodním voskem, jenž byl ochranou před vodou a ohněm, dodávaly domům na pevnosti.

Když se vydal do Basry poslední irácký král Fajsal II., ubytoval se u valího - guvernéra - na břehu řeky protékající Starým Městem. Dnes je to slabý proud vody plný plovoucích odpadků, říká Chalaf.

Barbarské "rekonstrukce"

Stav výstavných domů se začal po pádu monarchie v roce 1958 a s příchodem režimu Saddáma Husajna, který zemi vedl do několika válek, zhoršovat. Invaze v roce 2003 pro ně byla poslední ranou. "Původní obyvatelé odešli, přišli jiní. Viděl jsem, jak někteří odmontovali ty dřevěné paravány, aby je prodali," vzpomíná Chalaf.

Odborník na památky Hášim Azzam souhlasí s tím, že noví příchozí neměli o významu těchto domů ponětí. Do staveb zasáhli, některé zbourali a přestavěli třeba i z tvárnic. "Kdyby byl zaveden dohled nad těmito opravami a také jejich financování, byly šanášíly stále zde," řekl.

Ze všech těch domů, na jejichž fasádách se skvěla vysazená okna s mřížkovanými průhledy, jež obyvatelům umožňovaly vidět ven, a zůstat přitom nespatřeni, dnes zůstalo asi 400, tvrdí Kachtán Ubajd, který v provincii Basra řídí oddělení archeologie a památek.

Tam, kde stávala židovská knihovna, v níž se studovala tóra, ženské lázně nebo rezidence kuvajtského šáha, jsou dnes jenom otlučené zdi s trámy prolezlými červotoči a nebezpečně se hroutícími verandami.

Tak jako všude jinde v Iráku, potýkajícím se s nedostatkem elektřiny, i v Basře hyzdí domy elektrické dráty vedoucí ke generátorům, jež stojí na rohu každé ulice. V otvorech vysekaných do fasád domů jsou klimatizační jednotky.

Přesto bylo několik domů zrestaurováno a sídlí v nich kulturní instituce jako třeba svaz sochařů nebo centrum pro kulturní památky. Zachránit se podařilo i dům básníka Badra Šákira Sajjába. Bývala to zbořenina, v níž se vršily odpadky. "Dnes je celá stavba i dřevěné ornamenty obnovena tak, jak to bývalo v minulosti," raduje se Ubajd.

Provinční památkový úřad ale podle něj zajišťuje jenom technickou pomoc a dozor, nikoli peníze na obnovu. "To je na místních nebo centrálních úřadech," řekl Ubajd. Těmto institucím ale podle něj chybí cit pro obnovu památek.