Atény i Řím mají právo být na vedení Evropské unie naštvaní. Komise jim vyčítá vysoké státní dluhy, škrtí jim rozpočty a zároveň jim vyhrožuje, že je vyhodí ze Schengenu, když nezabrání migrantům pokračovat v cestě dál do centra Evropy. Což samozřejmě není zadarmo.

V momentě, kdy státní dluh dosahuje 133 procent HDP (Itálie), respektive 179 procent HDP (Řecko), se nejsnadněji škrtá v kultuře. Obě země, které mají největší počet památek, přitom už takhle na svém kulturním dědictví výrazně šetřily.

V roce 2013 činily řecké výdaje na kulturu jen 0,3 procenta rozpočtu, tedy nejméně z celé Evropské unie. I zde je Itálie hned v závěsu: 0,6 procenta výdajů je po Řecku druhá nejmenší částka. Zvlášť v situaci, kdy se ani jeden stát netváří příliš vstřícně na soukromé financování rekonstrukcí památek.

Nikdy není vhodný čas

Na leckdy špatném stavu trosek antických měst se podepisuje také komplikovaná a nestálá politická situace v obou středomořských zemích. Například nejnovější plány na opravu hrobky císaře Augusta v Římě sahají do roku 2007, jsou ale pořád odkládané.

Od té doby (a vlastně ani předtím) se na trosky obrovského mauzolea, v němž jsou kromě Augusta pohřbeni i další římští císaři včetně třeba Caliguly nebo Nerona, nesáhlo. Letos v únoru byla navíc část peněz připravených na rekonstrukci odložena stranou. A po červnových komunálních volbách by s nástupem nového starosty mohly vyčleněné peníze putovat ještě někam úplně jinam.

Velkolepá krypta původně obložená mramorem a obklopená obřími sochami sice leží uprostřed města, oplocená a zarostlá plevelem ale slouží jen bezdomovcům a pejskařům.

Kultura a společné dějiny jsou přitom ve chvíli, kdy Evropané zpochybňují společnou identitu nejvíc od druhé světové války, ještě důležitější. Byla to právě antika, která se zasadila o zrod demokracie, byť třeba Platon jejím nadšeným fanouškem příliš nebyl.

"Bojujme s terorismem kulturou!"

I přesto italský premiér Matteo Renzi loni v listopadu téměř šokoval svým tvrzením, že polovina peněz určených na posílení boje proti terorismu poputuje na kulturu. "Ničí sochy a my milujeme umění. Zapalují knihy a my jsme země knihoven. Na jejich teror budeme odpovídat kulturou," prohlásil.

Nešlo přitom o pár euro, ale rovnou o miliardu. Byť šéf italské kasy musel následně slova premiéra trochu mírnit, když opatrně dodal, že to ještě musí posvětit Evropská komise…

Bez jejího svolení ale premiér letos navýšil rozpočet ministerstva kultury o 27 procent na dvě miliardy euro, i když v reálu nebude nakonec tak vysoký.

Vláda chce kromě toho prodloužit daňovou úlevu na sponzorství kultury na neurčito. A v plánu je i to, že každý Ital dostane k 18. narozeninám příspěvek 500 euro na kulturní aktivity, zejména pak na návštěvy divadel nebo muzeí.

Památky musí stranou, nejsou na ně peníze

Itálie, která má státní dluh "jen" 133 procent HDP, si takovou útratu (nebo alespoň sliby o ní) ještě může dovolit. Situace v Řecku je o něco horší. Jen v loňském roce do země připlulo 800 tisíc uprchlíků a země zároveň bojovala o to, aby získala další mezinárodní finanční pomoc.

Všechny výdaje vláda okleštila na minimum, uprchlická krize a reforma důchodového systému požírají veškerou její energii a čas. Památky musí jít stranou…

V kombinaci s hrdým řeckým přístupem, který považuje antiku za své výhradní dědictví, to znamená mimo jiné to, že ze zhruba 10 tisíc míst oficiálně uznaných jako kulturní památka, je jich veřejnosti otevřeno ani ne 200.

Ač má stát peněz nedostatek, soukromé kulturní iniciativy, a to i řecké, příliš neuznává. Na své památky si klade bezvýhradné vlastnické právo, jak by mohl potvrdit nejeden turista, který se pokusil vydat do terénu s detektorem kovů.

Je potřeba společný postup

Pokud se stále skloňují slova o tom, že uprchlíci přinášejí do Evropy svou vlastní kulturu, kterou pomalu vytěsní tu naši, je potřeba jednat na nadnárodní úrovni. Vedle neustálých neplodných summitů o migrantech by se měla Evropská unie spojenými silami snažit připomenout a obnovit také vlastní dějiny.

Možná Renziho přístup má své kritiky jako plýtvání penězi, má ale svou logiku. Kdy jindy, než v době, kdy se zdá, že Evropa upadá do temných časů, se obracet ke kořenům civilizace, jak ji známe, a starat se o ně, aby přežily i další generace?