Která je nejoblíbenější hospoda, když všechny ostatní vyhořely?

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

Vladimir Putin má před sebou dalších šest let ve funkci ruského prezidenta. Podle ústavy sice už v roce 2024 nemůže znovu kandidovat, ale do té doby proteče Volhou ještě mnoho vody a moudré hlavy mají hromadu času k tomu, aby vymyslely, co s tím.

Vladimir Putin

Vladimir Putin,zdroj: Profimedia.cz

Mocenský aparát má za úkol buď najít za Putina vhodného nástupce, anebo vymyslet, jak jej udržet v úřadu i po roce 2024 – třeba změnou ústavy. Přesně v duchu slov předsedy Státní dumy Vjačeslava Volodina: "Dokud máme Putina, máme Rusko. Bez Putina žádné Rusko nebude."

Fraška ve všech směrech a oblíbená restaurace

Pro staro-staro-staronového prezidenta hlasovalo v neděli 76,7 procenta voličů, což byl nejlepší výsledek od roku 1991, kdy úřad vznikl. Není ani divu. Putin si totiž od svého nástupu k moci před 18 lety přetvořil stát, jeho instituce i média k obrazu svému a pomocí agresivního nacionalismu a nepřátelství vůči Západu se mu podařilo zasypat příkopy mezi chudými a bohatými, překlenout propast mezi městem a venkovem a setřít rozdíly mezi realitou a lživou ideologií.

Zglajchšaltovaný aparát z médií, parlamentu, správních orgánů, církve i ekonomiky oslavuje Putina už několik let jako spasitele, který jediný dokáže ochránit zemi před zničením a zajistit pro ni stabilitu, pořádek a postavení světové velmoci. Kdo není pro Putina, ohrožuje zkrátka Rusko. A ono to funguje. "Můžete vůbec mluvit o vysoké oblíbenosti restaurace, když je ve městě jediná, protože všechny ostatní byly srovnány se zemí?" komentuje prezidentovu oblíbenost mezi veřejností opoziční aktivista a slavný šachista Garri Kasparov.

Podle demokratických standardů byly prezidentské volby samozřejmě fraška, a to z mnoha hledisek. Nejen proto, že se jich zúčastnil anektovaný Krym, ale i proto, že i výběr protikandidátů se odvíjel podle scénáře Kremlu, který ve finále rozhodoval o tom, kdo smí nastoupit, a kdo ne.

Přesto by Putin zvítězil i bez těchto manipulací. Díky jeho vymezování se vůči Západu se země pod vnějším tlakem jednoduše sešikovala za svým vůdcem. Vlastní problémy Ruska se budou řešit (pokud vůbec) s ohledem na to, že se nesmí změnit nic, co by mohlo pomoci nepříteli.

Obraz nepřítele jako základ úspěchu

Putinova moc spočívá na starých osobních vazbách, ale právě ty zabraňují tomu, aby ekonomika potřebným způsobem rostla a aby se zvedla životní úroveň většiny Rusů. Putin přitom slíbil, že v příštích šesti letech se právě na zlepšení životní úrovně zaměří. Média na korupci neupozorňují, protože jsou většinou střižena Putinovi na míru. Podle indexu vnímání korupce Transparency International přitom skončilo Rusko na 135. místě ze 180. Hospodářské ztráty způsobené korupcí se odhadují na třetinu celého výkonu ekonomiky.

V letech 2000 až 2014 opustilo zemi 1,8 milionu mladých, většinou velmi vzdělaných Rusů. Právě takových, jaké ekonomika potřebuje k tomu, aby se osvobodila od závislosti na vývozu ropy a zemního plynu.

Aby se od toho všeho odvedla pozornost, je potřeba vytvářet obraz nepřítele přesně v sovětské tradici. Za tímto účelem učinil Putin lež jedním ze svých mocenských atributů.

Mistrné šíření vzájemně si odporujících legend, lží a tvrdošíjného zatloukání a cynické svalování viny na druhé provází řadu sporných mezinárodních témat. Ať už jde o sestřelení malajsijského letadla nad Ukrajinou, anexi Krymu se zelenými mužíčky, státem řízený doping ruských sportovců, chemické a pumové útoky v Sýrii, ovlivňování amerických prezidentských voleb, hackerské útoky nebo čerstvě případ otráveného bývalého ruského agenta Sergeje Skripala v Británii. Všechno je to spiknutí Západu a hotovo!

A pak se Západu ještě pro sichr oddeklamuje celý seznam jeho vlastních hříchů: že podporuje demokratická hnutí ve snaze podkopat režimy v postsovětských republikách, že vyvolal převraty v arabském světě, že rozšiřuje NATO a EU na východ a že na Rusko uvalil nespravedlivé sankce. A že Skripala otrávili zřejmě sami Britové, aby Rusku uškodili.

Nastupuje europutinismus

K tomu se přidává plíživý nástup toho, co deník New York Times nazval europutinismem. Jde o úspěchy evropských politických stran, které jsou Putinovi příznivě nakloněny – v Itálii, Francii, Rakousku či Německu, stejně jako o proputinovské ministerské předsedy v Řecku a Maďarsku a prezidenta v Česku. A v jistém smyslu do tohoto schématu zapadá i vůdce britských labouristů Jeremy Corbyn a jeho odmítavý postoj k Severoatlantické alianci.

A jak funguje ruská manipulace s fakty směrem dovnitř? Například tak, že úřady a média sice pravidelně oslavují vlny zatýkání jako úspěchy boje s terorismem, ale když je spáchán atentát, zpravidla zatajují, že se pachatel hlásil k Islámskému státu. To se stalo naposled například v Dagestánu, kde jeden muž zastřelil čtyři lidi při bohoslužbě a označil to za pomstu za válku v Sýrii. A do toho prostě ruskému divákovi, čtenáři či posluchači nic není. Jak by to taky vypadalo, když už Putin oficiálně oznámil, že byl Islámský stát poražen.

Je prostě důležité vyvolat nějaké zdání, dokonce i zdání úspěchu. O tom svědčí i to, že Putin před šesti lety vyhlásil, že bude méně Rusů umírat na rakovinu, tuberkulózu nebo na kardiovaskulární choroby. Od té doby se ale zvýšil počet úmrtí na onemocnění nervů a žláz. Když se tomu jedna expertka snažila přijít na kloub, zjistila, že lékaři ve snaze vyhovět Putinovým příkazům prostě zapisují bezprostřední příčinu smrti, nikoliv nemoc, která k ní vedla. Putin tak z Rusů dělá zároveň oběti i spolupachatele svého podvodu – ať už vědomé, či nevědomé. Zatím se ale zdá, že jim to tolik nevadí – anebo to přinejmenším neřeknou nahlas. 

Tagy: Rusko zahraničí prezidentské volby ruský prezident ruská politika

Zdroje: vlastní,FAZ