Protestů se za výkřiků hesel jako "svoboda, rovnost a demokracie" zúčastnilo na 50 tisíc lidí, největší se konal ve Varšavě. Na jedné z demonstrací se objevili mimo jiné dva bývalí prezidenti země, Aleksander Kwaśniewski a Bronislaw Komorowski, akci však zorganizoval tzv. Výbor pro obranu demokracie (KOD).

Nebyla to ani zdaleka první masová akce tohoto typu pod záštitou KOD – v květnu se na největších demonstracích od pádu komunistického režimu shromáždilo zhruba čtvrt milionu lidí.

KOD vznikl v listopadu a přestože má podporu části polské opozice – bývalé vládní Občanské platformy (PO) a nové formace Moderní.pl – nejede o politickou stranu. Spíš je to hnutí reprezentující liberální, proevropskou část polské společnosti, včetně předních neziskových organizací a intelektuální elity (hnutí podporují například i v Česku známí režiséři Agnieszka Hollandová a Andrzej Wajda), nespokojenou se sérií kontroverzních kroků vlády Práva a spravedlnosti.

Strana reprezentovaná navenek premiérkou Beatou Szydlovou, ale fakticky vedená předsedou Jaroslawem Kaczyńským, podle názoru hnutí a jeho příznivců ohrožuje polské ukotvení na Západě, demokratický a pluralitní charakter režimu a základní svobody včetně svobody slova nebo vyznání.

Důkazem toho mají být nové zákony v oblasti médií a justice a všeobecně protievropské naladění vlády při jednání s Evropskou unií a některými jeho členy, především Německem.

'Běsnění' vládnoucích konzervativců

Namátkou: PiS dolní komorou parlamentu (Sejmem) prosadila zestátnění veřejnoprávních médií a jejich ovládnutí ministerstvem financí, následované rozsáhlou čistkou mezi jejich zaměstnanci – změny se brzy promítly i do zpravodajství zestátněných rádiových a televizních kanálů.

Ještě problematičtější bylo faktické zablokování polského ústavního soudu; vláda neuznala soudce zvolené ještě předchozím Sejmem a místo toho vybrala pět vlastních na základě narychlo schváleného zákona, přestože volbu tří z nich dosavadní ústavní soud neuznal.

Kvůli tomu propukla doteď trvající ústavní krize, kdy vláda toto i další rozhodnutí ústavních soudců prostřednictvím různých formálních kliček ignoruje. Do nezávislosti soudního systému se mimochodem vláda PiS snaží zasahovat i na dalších úrovních – uvažuje se o rozpuštění a nové volbě členů Národní justiční rad zřejmě proto, že se zastali ústavního soudu, a nedávný zákon sjednotil funkci generálního prokurátora s ministrem spravedlnosti, čímž povážlivě stoupl vliv politiků v této oblasti.

Kritikům pravicové vlády se nakonec nelíbí ani prudká změna zahraniční politiky země. Za předchozího kabinetu PO pod vedením tehdejšího premiéra Donalda Tuska patřilo Polsko mezi největší zastánce evropské integrace, což členové osmadvacítky ocenili tím, že se z Tuska stal nový evropský "prezident" (tj. stálý předseda Evropské rady).

Tuskova vláda výrazně přispěla ke smíření s Německem a Polsko úzce spolupracovalo s kancléřkou Angelou Merkelovou v různých oblastech; v jednom z posledních kroků dokonce proti ostatním členům Visegrádské čtyřky podpořilo kvóty na přerozdělování uprchlíků.

Boj s "komunistickými živly"

Naopak vláda Szydlové je vůči EU otevřeně kritická a udržuje především blízké vztahy s maďarským předsedou vlády Viktorem Orbánem. Německo je naopak vyobrazováno v těch nejčernějších barvách s častými narážkami na válečnou minulost a domnělé imperiální ambice, ačkoli nepřítelem číslo jedna zůstává Rusko.

Ke kritické pozici reprezentované hnutím KOD a opozičními stranami se podle různých průzkumů hlásí asi čtyřicet procent obyvatel, na jeden a půl milionu Poláků se pak dosud zúčastnilo jimi organizovaných manifestací. Stejný názor sdílí řada lidskoprávních organizací a skupin zabývajících se svobodou médií. Velmi kritická je také Evropská komise, která minulý týden ve středu otevřeně vyzvala k nápravě především vzhledem k ústavní krizi.

Odpor vůči vládě Práva a spravedlnosti přesto není masovou záležitostí – Kaczyńskému se zatím úspěšně daří stavět podporu na domnělé obraně národa v boji s vnitřními a vnějšími nepřáteli.

V první řadě jsou to "komunistické živly", které před jeho nástupem měly ovládat Polsko, a které měly infikovat všechny ostatní strany v čele s největší konkurenční Občanskou platformou Donalda Tuska. Čistky v médiích, justici či státní správě vláda PiS obhajuje právě zápasem s utajenými komunisty a schvaluje řadu až bizarních zákonů namířených proti domnělému protikomunistickému dědictví - třeba tzv. "zákon o dekomunizaci názvů", který by měl napříč Polskem změnit desetitisíce názvů ulic, náměstí i mostů.

Zatímco uvnitř Polska brojí PiS proti komunistům, mimo něj "bojuje" především proti sousednímu Rusku, které je podle Kaczyńského zodpovědné za Smolenskou tragédii a nešťastnou smrt jeho bratra. Jeho vláda proto rekordně navyšuje vojenský rozpočet a počítá nově s desítkami tisíc členů domobrany.

Nepřítelem je však i Německo, evropská integrace a západní hodnoty vůbec – proti nim PiS nabízí hrdé, nezávislé a výlučně katolické Polsko, což se zamlouvá velké části rekordně věřícího národa zamlouvá. A což sama mocná katolická církev kvituje s povděkem a výměnou za významný vliv v sociálních otázkách, jako jsou potraty.

Zdá se, že tato strategie Kaczyńskému a jeho straně vychází, protože ani masové protesty a významný odpor části veřejnosti dosud nevedly k propadu popularity pravicové vlády. PiS stále panuje průzkumům veřejného mínění a je docela klidně možné, že by opět dokázala v Sejmu sama získat většinu.