Cenzura a propaganda jako za totality? Polská mediální novela podrobně

MAGAZÍN - Magazín autor: František Kalenda

Polsko mělo dlouhá léta pověst vzorového miláčka Západu. Za vlád liberální Občanské platformy (PO) patřilo mezi největší zastánce sjednocené Evropy a po boku Německa nebo Francie si vydobylo pověst mocnosti, s níž je potřeba počítat. Svého bývalého ministerského předsedu Donalda Tuska dokonce prosadilo do alespoň formálně nejvyšší možné funkce v rámci Evropské unie, stal se tzv. evropským "prezidentem", tedy stálým předsedou Evropské rady. To vše se změnilo doslova přes noc. 

Protest na podporu svobody polských médií v Česku

Protest na podporu svobody polských médií v Česku,zdroj: Profimedia.cz

Stačilo, aby se vlády ujalo konzervativní Právo a spravedlnost (PiS), a novinové titulky zaplavil obraz jiné země: Polska nemocného, ohroženého autokratickými tendencemi a "politickým blitzkriegem", jak vlnu narychlo přijatých opatření v různých oblastech nazval historik a přední odborník na střední Evropu, Timothy Garton Ash.

Mezi kontroverzními kroky vynikla mimo jiné novela zákona týkající se médií veřejné služby. Proti legislativě, která podle řady kritiků ohrožuje podstatu svobodných a nezávislých médií v zemi, stihla protestovat už řada novinářských uskupení, OBSE, Evropská komise a samotní zaměstnanci těchto institucí.

Vyjádřila se k tomu dokonce  Česká televize, která se připojila k výzvě Evropské vysílací unie (EBU). Ředitel ČT Petr Dvořák označil situaci v sousední zemi za "extrémně znepokojivou" a vyzval k ochraně role veřejnoprávních médií.

O co že jde? Novela má ve zkratce přenést jmenování a odvolávání členů jednotlivých správních a dozorčích rad veřejnoprávního rozhlasu, televize a tiskové agentury z Národní rady pro rozhlas a televizi, jmenované v poměru 2-2-1 poslaneckou sněmovnou, prezidentem a senátem, na ministra financí. Člen vlády tak fakticky dostává do rukou přímou moc rozhodovat o vedení a potažmo i programu veřejnoprávního rozhlasu, televize a tiskové kanceláře.

"Tento nový zákon, jenž vládě de facto umožňuje získat plné pravomoci dosazovat a odvolávat šéfy veřejnoprávních médií, představuje flagrantní porušení svobody a pluralismu médií," shrnula výtky novinářských organizací Alexandra Geneste, mluvčí Reportérů bez hranic.

Nutno říct, že historie polských médií veřejné služby – a televize především – je plná útoků na jejich svobodu a nezávislost a politického tlaku vůbec přinejmenším od konce 90. let. Zmíněná Národní rada pro rozhlas a televizi byla postupně zpolitizovaná, ostatně i její členy jmenovali politici a jejich prostřednictvím se tak do vedení médií dostávaly různé podivné osobnosti dokonce z řad extrémistů.

Například Piotr Farfał, ředitel veřejnoprávní televize TVP, měl za sebou skinheadskou minulost, jeho působení provázely rasistické a antisemitské výroky a kontroverzní zásahy do obsahu. Kromě politického tlaku, který se mimo jiné projevoval rovněž čistkami ve vedeních jednotlivých vysílatelů, se musela polská veřejnoprávní média potýkat s permanentní finanční krizí kvůli špatnému výběru koncesionářských poplatků.

To přispělo ke komercionalizaci a nevalné úrovni hlavně televizního vysílání a tradiční roli veřejnoprávní televize třeba ve zpravodajské oblasti už dlouho zastupují soukromé a respektované televizní kanály TVN24 a Polsat News.

Jinak řečeno, i za předchozích vlád byla veřejnoprávní média v Polsku v permanentní krizi na mnoha úrovních a rozhodně nezajišťovala roli hlídacích psů demokracie. Za osm let vlády liberální PO se na tom mnoho nezměnilo, i když se v roce 2010 alespoň novelou vysílacího zákona ustanovilo veřejné výběrové řízení při jmenování do jednotlivých správních a dozorčích rad, spolu s požadavkem na odbornou kvalifikaci. Ke komplexní reformě však nedošlo.

Současný zásah se oproti těm předchozím liší hlavně svou přímočarostí. V PiS se nikdo netají tím, že nepohodlná média se mají zkrotit a evidentně panuje představa, že zájmy vládní strany Právo a spravedlnost se rovnají zájmům země.

Smýšlení konzervativců o roli nezávislých médií vystihl svým výrokem předseda poslaneckého klubu PiS, Ryszard Terlecki: "Pokud si to média představují tak, že se budou v příštích týdnech věnovat kritice našich změn či našich návrhů změn, pak je nutné s tím přestat." V myslích členů Práva a spravedlnosti neexistuje "veřejnoprávnost" – inkriminovaná média jsou jednou vlastnictvím státu, a podle toho se mají chovat.

Tento způsob myšlení vysvětluje, proč se vláda neobtěžovala ovládnout veřejnoprávní média tradičním způsobem – přes nominanty do Národní rady prostřednictvím poslanecké sněmovny, prezidenta a senátu. Vždyť všechny tyto instituce spolehlivě kontroluje. Jenže standardní proces odvolávání a volení členů rady evidentně považovala za příliš zdlouhavý, a tak se rozhodla pro schválení problematické novely.

Sněmovna mezitím připravuje nový, tzv. velký mediální zákon, jenž by novelu v blízké budoucnosti nahradil. V něm by se alespoň formálně veřejnoprávní média stala státními podniky, koncesionářské poplatky a příjmy z reklamy by doplnila určená položka státního rozpočtu a pravomoci od ministra financí při jmenování členů správních a dozorčích rad převzala nová pětičlenná Rada národních médií, jmenovaná podle starého klíče prezidentem a oběma komorami parlamentu.

Přímo zákonem se vlastně stanovuje, že ideologie státních médií se má rovnat ideologii PiS: mezi úkoly, které by měla plnit, totiž bude například "kultivování národních tradic a vlasteneckých hodnot" nebo "respektování křesťanského systému hodnot". A vzhledem k tomu, že podle zákona jeho přijetím končí smlouvy zaměstnancům těchto médií na všech pozicích, se zřejmě plánují masové čistky.

Nezbývá moc pochybností, že se Právo a spravedlnost chystá učinit z médií veřejné služby média stranická. A oproti předchozím vládám to dělá mnohem otevřenějším, bezskrupulózním způsobem – snad i proto, že na rozdíl od nich disponuje jednobarevnou většinou v obou komorách parlamentu a ovládá prezidenta.

Podle mnohých tak následuje "maďarskou cestu" Viktora Orbána, okázale krotícího média před několika lety. PiS sama se maďarskou inspirací nijak netají – na čerstvé schůzce premiéra Orbána a neformálního šéfa Polska Jaroslawa Kaczyńského se zřejmě formulovaly společné pozice a diskutovala se strategie proti případným krokům Evropské komise. Orbán vzápětí slíbil, že jakékoli sankce vůči Polsku bude Maďarsko vetovat.

Je tu ale naštěstí několik důležitých rozdílů, které by měly krotit paniku zahraničních i domácích novinářů (samozřejmě ne těch, co zřejmě přijdou o místo). V prvé řadě se mediální zákony v Maďarsku zdaleka netýkaly jen veřejnoprávních stanic – i když ty strana Fidesz rovněž dokonale ovládla a vyčistila tak pečlivě, že o práci během krátké doby přišlo přes tisíc novinářů.

Orbánova vláda především vytvořila mocný a politiky dosazovaný regulační úřad (Mediální rada), od kterého musí jednotlivá média získávat licenci, a jenž dohlíží na dodržování vágně formulovaných pravidel jako "vyváženost" jejich zpravodajství, "relevance informací pro maďarské občany" a "respekt k lidské důstojnosti". V případě porušení může regulační úřad udělovat vysoké pokuty, suspendovat nebo přímo odebírat licence. Efekt těchto zákonů je hlavně psychologický.

"Při takto nejasných formulacích novináři nemůžou vědět, jestli se nedopouštějí porušování pravidel," pojmenovala Dunka Mijatovic z OBSE to, co bylo zřejmě cílem celé legislativy.

Znejistět novináře a jejich zaměstnavatele hrozbou potenciálně likvidačních pokut a donutit je k autocenzuře. V čemž mj. podle názoru Human Rights Watch maďarská vláda uspěla. Stačilo k tomu, aby Mediální rada párkrát zahrozila a disciplinárně zasáhla.

To v kombinaci s přímou propagandou linoucí se z "národních" rozhlasových a televizních stanic a s výhodnými inzertními zakázkami státních podniků pro věrná soukromá média v zemi vytvořilo skutečně jedovatou atmosféru. Tlak Evropské komise si přitom dokázal vynutit pouze několik změn.

Polská vláda zatím tak daleko nezašla. A oproti Orbánovi nedisponuje ústavní většinou, aby si mohla vynutit skutečně nevratné změny. Kromě stejně špatně fungujících veřejnoprávních médií existuje pestrá řada nezávislých televizních a rozhlasových stanic i tiskovin, jež budou v současné situaci hlasitější než kdy dřív.

Kaczyński má kromě toho vyloženě smůlu, že se v Polsku nedostal k moci v období tak destruktivní krize, jakou před lety zažívalo Maďarsko. Tedy krize, během níž se rozdrobila veškerá opozice a společnost sama měla čas zabývat se především vlastním existenčním přežitím než postupným prorůstáním pravice se státními strukturami, mimochodem méně okázalým a inteligentnějším způsobem, než jak se o to svými kroky pokouší polští konzervativci.

Tagy: zahraničí Polsko svoboda slova polská politika média a internet polská společnost

Zdroje: Vlastní