Na rozkaz ministra vnitra, generála Czeslawa Kiszczaka, se v rámci Operace Hyacint pročesávali parky, lázně, kavárny a veřejné záchodky. Zatýkalo se, vyslýchalo a také zastrašovalo.

"Ptali se na jména i milostné techniky. Na oblíbené polohy a nejvíce vzrušující typ milence," zavzpomínal Waldemar Zboralski z Varšavského homosexuálního hnutí, založeného v roce 1987. "O šesté ráno se rozdrnčel zvonek u dveří rodičů. Byl jsem nevyspalý a dezorientovaný, přítele jsem pustil domů pozdě v noci. Stáli tam tři tajní," vylíčil své zatčení Ryszard Kisiel z gdaňské skupiny Filo.

Vyšetřovatelé snímali otisky prstů a nutili vyplnit "Evidenční kartu homosexuála". Někdy chtěli i podpis pod prohlášení, že "já (jméno a příjmení) jsem homosexuál od narození".

Důvodem měly být první případy HIV v Polsku. Podle článku z policejního týdeníku Ve službě lidu měl zátah ochránit gaye před příživníky a zločinci, kteří je okrádali i zabíjeli. To se Zboralskému nezdá přesvědčivé, podle něj šlo spíše o reakci úřadů na nezávislé iniciativy gayů.

Operace Hyacint se opakovala v letech 1986 a 1987, možná i v roce 1989. Podle odhadů vzniklo na 11.000 "růžových" svazků, které se ale dodnes nenašly.

První homosexuální iniciativa vznikla již v roce 1980 ve městě Piotrkow Trybunalski jako MOPS (Mužská dobrovolná sexuální pohotovost), ale neměla dlouhého trvání. Homosexuálové totiž většinou svou orientaci pečlivě tajili a první skupiny měly hlavně kamarádský charakter.

Po roce 1983 se objevily systematičtější pokusy o zorganizování gayů, podporované aktivisty ze Západu. Už v roce 1981 mezinárodní sdružení IGA vytvořilo východoevropskou kancelář EEIP, kterou svěřilo rakouské organizaci HOSI. Šlo nejen o sběr informací o situaci gayů za železnou oponou, ale také o povzbuzování k odvážnějšímu pokusu o registrace spolků.

V HOSI byl i polský emigrant Andrzej Selerowicz, který začal vydávat bulletin v polštině a rozesílal jej na asi 60 adres v Polsku: "Odesílal jsem to z Maďarska, aby to nebylo ze Západu," říká.

Pořádal také schůzky aktivistů. První, ve varšavském parku, se zúčastnilo sedm lidí. Silné bylo zastoupení Vratislavi, kde v roce 1986 vznikla skupina Etap. Právě ta převzala od Selerowicze bulletin, který začal vycházet pod názvem Etap.

V lednu 1987 se konala první schůzka Varšavského homosexuálního hnutí, v květnu se jeho delegát zúčastnil konference IGA. Ta jej přijala do svých řad, spolu s Etap. O dva roky později přistoupila Filo.

Varšavané usilovali o registraci na úřadech. Žádost podali v březnu 1988, otevřený dopis na podporu iniciativy napsal profesor Mikolaj Kozakiewicz, pozdější předseda sněmovny, a podepsaly se známé osobnosti. Rozhodnutí úřadů nikdy nedostali, jen týdeník Polityka napsal, že registrace byla odmítnuta kvůli "veřejné morálce".

V reakci na zátah gdaňský tiskař Kisiel vytvořil nejpopulárnější časopis pro polské homosexuály, jehož název v řečtině znamená přítele, milence i nadšence. Filo vycházel po tři roky, celkem 17 čísel, rozesílaných poštou a kolujících z ruky do ruky. Náklad stoupl z 50 na 100 výtisků, ale tato hranice se nepřekračovala; předpisy zprošťovaly dohledu cenzury periodika do 100 výtisků. Filo byl sice samizdat, ale skoro legální.

První číslo bylo jednostránkové, zaměřené na homoerotické filmy a knížky a brožury o AIDS. Později vycházely i překlady článků z časopisů pro gaye, které Kisiel získával hlavně od námořníků v gdaňském přístavu: americký Blueboy, německý Du und Ich a francouzský Le Gai Pied, do kterého psal i filozof Michel Foucault.

Redakcí prošlo šest lidí, v červnu 1989 se připojila první žena, šéfka lesbické sekce Paulina Pilchová, která výrazně ovlivnila zaměření časopisu, nově "pro lesbičky a gaye". Nejpopulárnějším tématem ale zůstalo HIV/AIDS.

Poslední samizdatové číslo Filo vyšlo v květnu 1990 na 54 stranách. Na předposlední byly stanovy prvního homosexuálního spolku v polských dějinách, Sdružení skupin Lambda, zaregistrovaného v únoru 1990.