Je to v mnoha ohledech paradox. Ve všech myslitelných statistikách bylo období vlády liberální Občanské platformy (PO) v Polsku nejlepší dekádou v jeho historii.

Životní úroveň se zvýšila nejvíce v Evropské unii, nezaměstnanost spadla na sedm procent, výrazně klesla úroveň chudoby a země dokázala získat stovky miliard z Evropské unie, které proměnily k nepoznání dříve téměř středověký venkov.

Polsko bylo v tomto období považováno za diplomatickou velmoc a natolik významného hráče, že dokázalo prosadit svého bývalého premiéra za "prezidenta" celé Evropské unie.

Přesto nyní všechny průzkumy nasvědčují tomu, že v nedělních parlamentních volbách zvítězí opoziční a strana Právo a spravedlnost (PiS), a to drtivě.

PiS je na rozdíl od Občanské platformy tvrdě konzervativní, katolická a nacionalistická strana, mimořádně nepřátelská vůči uprchlíkům i vůči velkým sousedům. Svým programem a rétorikou se nápadně podobá straně Fidesz maďarského ministerského předsedy Viktora Orbána.

Vítězství PiS by tedy podle mínění mnohých mohlo přivést Polsko na "maďarskou cestu", jak varuje například Ryszard Petru z malé liberální strany Moderní PL - tedy na cestu koncentrace moci nad politickou scénou, ekonomikou státu a médii, jako se to Orbánovi podařilo pod nálepkou "konzervativní demokracie".

Je ale taková hrozba reálná?

Na obecné rovině se dá jistě najít mezi Fideszem a Právem a spravedlností mnoho styčných bodů – stejně jako mezi jejich dominantními osobnostmi, Viktorem Orbánem a Jaroslawem Kaczyńským.

V navrhované ekonomické politice Právo a spravedlnost následuje maďarský vzor: strana chce větší úlohu státu, touží nadstandardně danit banky a především zahraniční kapitál, zatímco proponovaná skupina obyvatelstva má být rodina s dětmi a drobný podnikatel. Zrušena má být nepopulární penzijní reforma.

Na ideologické rovině stojí maďarská i polská pravice prakticky na stejné úrovni: obě strany jsou silně konzervativní, zdůrazňují národní a "evropské hodnoty", ačkoli jsou protievropské. Evropská unie je totiž pro ně diktátem a konstruktem v opozici k silnému státu postaveném na nacionalismu 19. století.

Spojuje je nepřátelství vůči uprchlíkům a využití tohoto tématu právě ke zdůraznění křesťanského charakteru vlastních zemí v kontrastu s opovrhovaným islámem.

Kaczyński ve svých výrocích o uprchlících ve skutečnosti zašel snad ještě o něco dál než Orbán, když varoval před parazity a dalšími nemocemi, které by mohli šířit v Evropě. Nechal se také slyšet, že migranti zavedli právo šaría v některých částech Švédska a mají se chystat přeměňovat polské kostely na mešity. 

Příliš slabý Kaczyński 

Přesto už tady se projevují první důležité rozdíly mezi oběma uskupeními – zatímco Orbán byl nezpochybnitelný vůdce Fideszu a v zemi si drží stabilně vysokou popularitu, Kaczynský před sebe musel jako mimořádně nepopulární bývalý předseda vlády snad po Kalouskovu vzoru nastrčit Beatu Szydlovou, stejně jako to před pár měsíci udělal v prezidentských volbách, kam místo sebe poslal kandidovat mladého právníka Andrzeje Dudu.

Jak Szydlová, tak Duda jsou možná konzervativci a jistě loajální svému předsedovi, ukazují však jinou, méně konfliktní tvář Práva a spravedlnosti. Kaczyński zkrátka nemá kvality a popularitu potřebnou pro vybudování statutu národního vůdce tak, jako to dokázal Orbán, a nepomohla mu v tom ani Smolenská tragédie.

Ještě důležitější je jiný rozdíl, a tím je opačná zahraničněpolitická orientace. Orbán býval za svých mladých let uznávaným disidentem proti komunistickému režimu a ještě v 90. letech propagoval prozápadní směřování země. Se svým druhým nástupem a s koncentrací moci ve svých rukou se však výrazně přiblížil k Rusku, jehož prezidenta Vladimira Putina ostatně nepřímo označil za svůj vzor.

Orbán využívá Putina jako protiváhu k Evropské unii, s níž se pravidelně pouští do otevřeného střetu, a buduje s ním blízké ekonomické vztahy. Něco takového si polská pravice jednoznačně nemůže dovolit – od své konkurenční Občanské platformy se mimo jiné odlišuje právě ještě tvrdším postojem vůči Rusku a ještě větší podporou nové ukrajinské vlády.

Lidé blízcí Orbánovi jsou na seznamu amerických sankcí – oproti tomu lidé blízcí Kaczyńskému volají po zvýšené americké vojenské přítomnosti v zemi.

Místo 'orbánizace' spíš mečiarovský scénář 

Prozápadní orientace se nutně nějakým způsobem promítne také v politice vůči Evropské unii, jež bude bezpochyby kritičtější a ukřičenější, ale nedá se očekávat vyostřený konflikt, jak už ostatně dokazuje svým chováním nový prezident Duda.

Nakonec, i kdyby Kaczyński a jeho strana stáli o to přiblížit se orbánovskému Maďarsku, jednoduše k tomu nebudou mít prostředky na praktické rovině. Orbán dosáhl své absolutní dominance v zemi za velmi specifických historických okolností: v době vrcholící ekonomické krize a díky dokonalému rozpadu svých oponentů na levici, zdiskreditovaných korupčními kauzami a tragicky neschopnou vládou.

Polsko je oproti tomu v nejlepší ekonomické kondici v historii, Občanská platforma pořád dosáhne možná na čtvrtinu voličů a Právo a spravedlnost pravděpodobně nezíská ani nadpoloviční většinu poslaneckých křesel. Natož ústavní většinu, se kterou mohl Orbán přizpůsobit zemi svým představám.

Ve skutečnosti je docela možné, že místo "orbánizace" čeká Polsko po těchto parlamentních volbách spíš něco jako mečiarovský scénář – v tom smyslu, že jedna strana zvítězí s velkým náskokem (předpovídá se deset až patnáct procent), a přesto nebude sestavovat vládu, protože se proti ní spojí její menší oponenti.

Polská pravice bude jen velmi těžko hledat koaliční partnery, protože potenciálně úspěšné menší strany jako již vládnoucí Polská lidová strana, Strana demokratické levice a zmiňovaní Moderní PL mají mnohem blíž k liberálům z Občanské platformy.

Pokud se do polského Sejmu dostane jiná konzervativní pravice, bude to buď destruktivní a nevypočitatelné uskupení "antipolitika" zpěváka Pawla Kukize či politický projekt proruského excentrika Janusze Korwina-Mikkeho.

Vládnout s kteroukoli z těchto stran by bylo i pro Právo a spravedlnost spíš za trest.