Zdaleka největším strašákem a mediálním požehnáním se samozřejmě už před několika měsíci stal virus zika, s nímž se v představách mnoha lidí pojí obrázky zdeformovaných dětí. Donekonečna propíraná "hrozba" přiměla tenisty Tomáše Berdycha a Karolínu Plíškovou – a s nimi řadu špičkových tenistů a golfistů z dalších západních zemí – se olympiády vůbec nezúčastnit.

Nezáleží na tom, že onemocnění po nákaze zikou má zpravidla průběh jako mírnější chřipka, že se šíří téměř výhradně v nejchudších čtvrtích a oblastech a že opravdu nemusí znepokojovat někoho jiného, než těhotné ženy nebo lidi plánující potomka v příštích šesti měsících.

Nezáleží ani na tom, že olympijská vesnice a sportoviště jsou proti komárům chráněna důkladnými opatřeními a že z celkem 17 tisíc sportovců, členů personálu a dobrovolníků podílejících se na přípravě a testování se zikou nenakazil nikdo. Vtipným dovětkem budiž to, že poplašnými zprávami novináři vyděsili i některé vlastní kolegy – například v britské BBC se měl vzbouřit zhruba tucet předních sportovních reportérů, kteří odmítli do Ria odcestovat.

Kdo se nenechal patřičně odradit virem zika, mohl se těšit na zásobu tradičnějších strašáků. Jistou popularitu si vydobyly tzv. superbakterie připravené zabíjet na znečištěných plážích, prominentní úlohu však stále hraje zločin čekající v Riu doslova na každém kroku.

"Krádeže, přepadení, ale i únosy nebo znásilnění. Čechům, kteří už za pár dnů vyrazí na olympiádu do brazilského Ria, hrozí řada nebezpečí," maluje přesvědčivý obraz král českého bulváru deník Blesk a zaštiťuje se rozhovorem s "expertem", ve skutečnosti ředitelem prodeje jisté IT firmy.

"Odborníkem" Janem Schneiderem se kupodivu ohání i veřejnoprávní Česká televize, jež neváhá přijít s ohranou pohádkou o "nelítostných dětských ganzích", natěšených na důvěřivé turisty. Právě "nelítostní a nemilosrdní" dětští gangsteři z nějakého důvodu obzvlášť stimulovali Schneiderovu představivost, a podle očekávání pronikli až do titulku, i když se většina rozhovoru točila kolem obecných vyjádření a jedné vyčerpávající historky o - jak jinak než - českém celníkovi.

Zmínění "experti" na základě svých výroků znají Brazílii přinejlepším ze snímku Město bohů. Každý Brazilec například ví, že "nosit u sebe jedině hotovost" – k tomu nabádá May – je ten nejlepší způsob, jak udělat případnému zloději druhé Vánoce.

Podobnou míru informovanosti prokázala moderátorka rozhovoru na České televizi, když (ne)bezpečnost olympiády spojila s nepokoji ve státu Rio Grande do Norte, přestože se postižené město Natal nachází od Rio de Janeira zhruba dva a půl tisíce kilometrů. Je to tedy asi jako kdyby někdo spojoval bezpečí Olympijských her v Londýně s napjatou situací na východě Ukrajiny.

A pak je tu osvědčená mantra médií – tedy popis nepřipravenosti olympijských zařízení. Kdo dnes čte zkazky o Australanech, odmítajících se nastěhovat do přiděleného ubytování kvůli "špíně, ucpaným záchodům, vodě kapající ze stropu a elektrickým drátům, které trčely ze zdí", si nemůže nevzpomenout, jak evropští a američtí novináři zaplavili před dvěma lety sociální sítě děsivými fotkami z hotelů v Soči pod hashtagem #SochiProblems.

Přirozeně nemá cenu zapírat, že apokalyptické obrazy Brazílie mají svůj reálný základ – respektive asi stejně reálný, jaký by mělo zobrazení Prahy prostřednictvím článků o taxikářských gangsterech, propadech při stavbě tunelu Blanka a rozkradených miliardách na předražených projektech.

Zvláště v době bezprecedentní ekonomické a politické krize se Brazílie stejně jako Rio samotné potýkají s množstvím výzev a také pravidla bezpečného chování tu fungují jinak než v Náchodě – Latinská Amerika je v tomto ohledu specifický region a její návštěvník s tím musí být srozuměn.

Zároveň je však olympijské Rio projevem širšího trendu - stalo už se pravidlem, že prakticky o jakékoli větší akci pořádané v zemích tzv. "třetího světa" se v západních zemích včetně Česka dopředu informuje jako o potenciálně nebezpečném propadáku, kterému je lepší se obloukem vyhnout.

To byl případ jihoafrického mistrovství světa ve fotbale v roce 2010, zimní olympiády roku 2014 v ruském Soči, předloňského fotbalového šampionátu v Brazílii (tehdy ještě bez ziky), plánovaného fotbalového mistrovství v Kataru a mnoha dalších.

Tyto akce se zpravidla obejdou maximálně drobnými incidenty, což ale podle všeho budoucí přístup nijak neovlivňuje. Náš "první svět" apriori očekává katastrofu a snad bychom po ní i toužili, aby se mohlo na dotyčný stát ukázat a s uspokojením říct jako "expert" Schneider o Brazilcích: No je to pěkná země, lidi jsou milí, jenom jim prosím vás nic nesvěřujte. Vždyť to nemůže dobře dopadnout.

Zda je to jakýmsi dědictvím koloniální mentality, kdy se na neevropské národy hledělo přinejlepším jako na nesvéprávné, nebo spíš vedlejším produktem neschopnosti dohlédnout za nejbližší kopec, se dá spekulovat. Jisté je jen to, že se za dva roky můžeme těšit na srovnatelně apokalyptické mistrovství světa ve fotbale v Rusku, během kterého se nejspíš vůbec nic apokalyptického nestane.

Autor je antropolog a publicista se zaměřením na Latinskou Ameriku. Do Brazílie cestuje pravidelně, mimo jiné absolvoval výměnný pobyt na univerzitě v São Paulo.