Ve skutečnosti se ale změnilo hodně. Zprávy Světové banky, OSN a dalších organizací ukazují, o kolik v průběhu méně než jedné generace klesla extrémní chudoba a příbuzné jevy, jako je podvýživa, dětská práce (nebo spíš otroctví) či negramotnost.

Když byl v roce 2003 zvolen prezidentem země Luiz Inácio da Silva, obecně známý jako Lula, Brazílie se pod jeho vedením vydala na největší křížovou výpravu proti chudobě v rámci kontinentu – a do značné míry uspěla.

Světová banka k tomu koncem minulého roku vydala aktualizovaná data a má smysl se na ně podívat: počet Brazilců žijících v extrémní chudobě klesl v letech 2001 a 2013 o neuvěřitelných 64 procent. Hranici extrémní chudoby a chudoby vůbec opustilo více než 30 milionů lidí, z nichž se velká část přesunula do rapidně se rozšiřující střední třídy.

V Brazílii se podařilo systematickou kampaní úplně vymýtit podvýživu, dostat rekordní množství dětí do školy a na pravidelné lékařské prohlídky a počet pracujících dětí ve zmíněném období klesl o více než polovinu. Zpráva Rozvojového programu OSN to označila za "tichou revoluci".

Zlepšení je znát i v nechvalně proslulých favelách, z nichž mnohé už dávno nevypadají tak, jak by si je Evropan podle filmů představoval. Mnoho slumů bylo přestavěných a zmodernizovaných, téměř všichni obyvatelé v nich disponují elektřinou a teplou vodou.

Průměrná mzda obyvatel favel se za 10 let zdvojnásobila a nyní více než polovina z nich (65 procent) ve skutečnosti patří mezi střední třídu; přitom ještě před deseti lety skoro stejně velká část (53 procent) obyvatel žila na hranici hladu.

Jsou to samozřejmě průměrná čísla a řada konkrétních favel – v zemi je jich na šest tisíc – se nadále utápí v hrozných podmínkách. To platí zejména pro chudší severovýchod země. Celkové zlepšení je však neoddiskutovatelné.

Za úspěšným bojem s chudobou napříč celou zemí vděčí Brazílie samozřejmě vysokému růstu cen komodit v minulé dekádě – a s ním souvisejícímu růstu ekonomiky. Ale jak ukazuje příklad mnoha okolních zemí, samo o sobě by to nestačilo: získané peníze se totiž rozdělily rovnoměrně a investovaly se do velmi úspěšných a masových programů, ze kterých netěžila pouze nejbohatší část obyvatelstva.

Jedním z takových programů je Bolsa Família ("Rodinný fond"), který dává matkám malou měsíční částku za to, že prokazatelně posílá dítě do školy, stará se o včasná očkování a pravidelné lékařské prohlídky. Zmíněná částka, již dostává na speciální účet zřízený ve federální bance, je určena především na vzdělávání dítěte.

Příjmy matky z tohoto programu nejsou astronomické, pohybují se ve stovkách korun měsíčně, přesto však prokazatelně pomohly například k tomu, že dnes víc než 97 procent brazilských dětí navštěvuje školu. Programem už se mimochodem inspirovala řada států v Latinské Americe i mimo ni.

Strategie vlád v boji s chudobou byla nicméně komplexnější a prakticky na všech úrovních. Spočívala v podpoře přeškolování málo kvalifikovaných zaměstnanců, v rozšiřování informací o zdravotních návycích a výživě, v distribuci vitamínů a doplňků stravy nebo třeba v budování cisteren s vodou v odlehlých oblastech a v podpoře levných stravovacích zařízení.

Dlouhodobě se navíc zvyšovala minimální mzda a prostřednictvím regulací zlepšovaly podmínky zaměstnanců. Podmíněné vyplácení finančních prostředků nejchudším rodinám bylo tedy pouze jednou částí celkového úsilí státu.

Z boje proti chudobě se stalo klíčové politické i ekonomické téma, ke kterému se přihlásily všechny významné politické strany.

Přesto jsou nyní dobré brazilské vyhlídky v ohrožení. Od roku 2013 začaly ukazatele chudoby znovu růst, i když zatím pomalu. Důvodem je ekonomické zpomalení a největší ekonomická krize, jakou země zažila od Velké deprese ve 30. letech.

Jak klesá čínská poptávka a zadrhává se čínský růst, padají také ceny surovin, které země vyváží. V posledním roce k tomu prudce klesla i cena ropy. Co je možná ještě důležitější, v Brazílii skončila dekáda dobré nálady a optimismu ve společnosti, jež pomohla vybudovat úspěšný vnitřní trh.

Deprese nyní panuje nejen na burzách a ve statistických úřadech, ale i na ulicích. "Krize" je teď v zemi vůbec nejskloňovanějším slovem. Na vině je rozklad politické scény, jenž započal masivními protesty proti korupčnímu prostředí před dvěma lety, a vyvrcholil skandálem kolem státního ropného gigantu Petrobras.

Skandálem zasahujícím fakticky všechny politické strany, opoziční i koaliční, včetně desítek poslanců, senátorů, ministrů vlády a podle některých samotnou prezidentku Dilmu Rousseffovou, čelící impeachmentu, který vyvolal hlavní koaliční partner.

Stále více skvrn ulpívá dokonce na bývalém prezidentu Lulovi, symbolu boje proti chudobě nejen v Brazílii, nyní ovšem obviněnému hned v několika kauzách.

Díky zmíněnému politickému konsenzu se zatím nesáhlo na sociální programy a ministři se zaklínají odhodláním vlády nadále bojovat proti chudobě. V tomto smyslu se nedávno vyjádřila Tereza Campellová, ministryně pro sociální rozvoj a boje proti podvýživě, když prohlásila, že krize nesmí zničit úspěchy z posledních let.

K zvrácení trendu ale stačí rychle rostoucí nezaměstnanost a vysoká inflace postihující především nízkopříjmové skupiny. A pak jsou tu škrty ve školství a zdravotnictví, jimž vláda zdaleka nedávala takovou prioritu jako sociálním programům.

Experti se přitom shodují, že právě investice tímto směrem jsou logickým druhým krokem po masivní státní pomoci nejchudším občanům. Jenže za současné atmosféry politické, ekonomické i společenské krize k tomuto druhému kroku dojde jen těžko.

Státní finance jsou v rozkladu a s nimi celá současná politická scéna, aniž by někdo tušil, co z tohoto rozkladu může vzejít. Podle současných odhadů by těžká krize měla pokračovat nejméně další rok a zotavení bude pomalé a nejisté. O tom, že se v takové situaci může najít vůle a peníze pro pokračování či dokonce rozšíření komplexního boje proti chudobě, se dá pochybovat.

Historický experiment v jedné z největších zemí světa může skončit předčasně a kvůli konci politického konsenzu, na jehož základě se ho podařilo vůbec začít realizovat.