Když budou mlčet umělci, kdo vlastně zbude, aby mluvil?

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Tomáš Chalupa

Kolem politického prohlášení Lenky Dusilové a Davida Kollera na letošních Andělech se rozhořela vášnivá debata. Zastánci Miloše Zemana se do obou hudebníků pustili nevybíravě na sociálních sítích, jak už je to u nás dobrým zvykem. Kromě vulgarit a urážek všeho druhu se však kritikou táhne jako červená nit názor, že Dusilová, Koller a vůbec všichni umělci by měli mlčet, protože tu nejsou od toho, aby někomu dělali politická školení. 

Lenka Dusilová na Andělech

Lenka Dusilová na Andělech,zdroj: Profimedia.cz

Mají se umělci plést do politiky? Je to docela zajímavá otázka. Proč by zrovna hudebníci, potažmo umělci měli být ti, jejichž názor by měl ovlivňovat veřejné mínění. Z jakého titulu se na posluchače snáší jakási politická poselství od lidí, kteří se živí hudbou?

Proč by jedna profesní skupina měla mít větší váhu ve veřejném diskursu, než jiná? Představme si například havíře, který po celodenním fárání vyleze z dolu, zcela vážně přednese svým kolegům z papírku, že Zeman táhne zemi na Východ a mělo by se s tím hned něco dělat. Asi by se všichni kolem náramně bavili a aktivního horníka by nejspíš čekala brzká prohlídka o podnikového psychiatra. Jenže copak třeba havíř nebo dělník nemá právo pronášet veřejně své politické názory?

Odpověď je zcela prostá. Samozřejmě, že na to právo má. Právo má každý občan této země a nikomu není upíráno. Žádná profesní skupina není v tomto ohledu nijak zvýhodněná, alespoň co se zákonů týče.

Problém je v něčem jiném - v možnosti toto právo efektivně naplňovat. Herci, muzikanti a další celebrity od kumštu mají na rozdíl od zmíněného havíře mediální prostor, díky kterému jejich názory uslyší statisíce lidí.

Mají privilegovaný přístup do sdělovacích prostředků. V podobné situaci jsou jen politici, novináři a pár dalších celebrit z jiných oblastí, třeba ze sportu. Všichni ostatní si musí svou cestičku do médií horko těžko prokousat.

Zatímco ovšem politici o politice přirozeně mluví neustále, stejně tak novináři, u ostatních mediálně známých tváří to bereme jinak.

Zaznívají hlasy, že DusilováKollerem zneužili Anděly k politickým prohlášením. Je to něco nepatřičného? Nabízí se srovnání se sportovci. Na jejich cenách, jako je Zlatá hokejka nebo Fotbalista roku, zatím nikdy žádná politická prohlášení nezazněla. Ale o to větší by to mělo váhu, pokud by například Petr Čech se zlatým míčem v rukou prohlásil, že se mu nelíbí hradní politika nebo třeba Andrej Babiš.

Byl by z toho asi podobný povyk jako kolem Andělů, ale zda by národní fotbalový hrdina dostával výhrůžky zplynováním a fyzickou likvidací, o tom lze celkem pochybovat. Kdepak, od sportovců by kritika politiků zaznít mohla a národ by ji přijal možná dokonce mnohem lépe než od umělců. Sportovci ovšem o politice nemluví. Mlčí většinově dokonce i ke skandálním poměrům v české kopané.

Ale zpátky k umělcům. DusilováKollerem zdaleka nejsou jediní. Podívejme se na takového Aleše Brichtu, kdysi rockovou legendu z Arakainu, nyní zarputilého bojovníka proti islámu, který se nebojí své názory hlásat i ve vykřičeném Máte slovo Michaely Jílkové. Nebo Daniel Landa. Mluví teď sice už převážně z cesty, ale přesto se ani on politickým tématům nevyhýbá.

Vlastně to naopak není ani nic zvláštního, ani nenormálního. Divadelníci už od antického Řecka předváděli hry, které v sobě nesly více či méně otevřenou kritiku poměrů. O umělcích se kdysi hovořilo jako o svědomí národa a jakkoliv to mohlo znít pateticky, nikdo se nad podobným příměrem nikdy nepozastavoval.

O žádné zneužití Andělů nešlo. Dusilová jen vyjádřila svůj názor a měla na to plné právo. Přečtením pár vět z papírku, které nejsou ani vulgární, ani urážlivé, ale pouze střízlivě kritické, to je to nejmenší, čím by se měla česká společnost za normálních okolností vzrušovat.

Jenže doba se změnila a okolnosti rozhodně normální nejsou. Nepřátelství mezi Zemanovci a "kavárnou" dosáhlo kritické úrovně i na klasicky hašteřivé české poměry. Kdyby snad Dusilová na Andělech řekla, že se jí Zeman strašně líbí a je to super prezident, Jiří Ovčáček by jí ještě ten večer poslal pugét růží, Zeman by jí při nejbližší příležitosti udělil řád Bílého lva a Facebook by měla plný obdivných příspěvků, že se toho našeho nebohého pana prezidenta taky konečně někdo zastal. 

Podobné situace jsou jako lakmusový papírek. Ukazují, že napětí ve společnosti začíná dosahovat nebezpečných hodnot. Nálety internetových trollů, nenávistné komentáře, šibenice v ulicích, potyčky mezi demonstranty a policií, zabavování tibetských vlajek, výhrůžky umělcům - to vše tvoří nebezpečný a vysoce agresivní koktejl.

Projevit veřejně názor začíná vyžadovat stále větší odvahu a přináší stále větší riziko. Jako nejbezpečnější varianta se stále více jeví staré dobré "mlčet a do ničeho se neplést" nebo tiše plout s davem, nadávat na uprchlíky, kavárnu, neziskovky, Američany, Dusilovou… Nepřipomíná vám to něco?

Měli bychom být vděční, že umělci, onen společenský hlas svědomí, ještě smí vyjadřovat své politické názory, třeba i během předávání hudebních cen. A že ještě existují lidé, kteří se k tomu odhodlají, místo aby se jen poníženě klaněli a tiše přebírali sošky. 

Tagy: Česko domácí česká společnost prezident Miloš Zeman český prezident česká politika česká kultura

Zdroje: Vlastní