Do jediného pruhu světla zářícího z výlohy musíte strčit obličej a zaklepat. K tomu vás ostatně vybídne návod na dveřích bez kliky. Je to jediný způsob, jak se dostat dovnitř. Musíte rovněž nahlásit, na jakou z akcí, které jsou večer na programu, jdete. Dívka za mými zády to měla snazší. Jen přitakala, že míří na to stejné co já. 

Místní aktivisté jsou radikální hlavně v ostražitosti. V budově, která patří státu, pobývají už několik dnů nelegálně. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jim neprodloužil smlouvu. A proto očekávají každou chvílí zásah policie. Navíc se stali nedávno i terčem útoku pravicových radikálů. Na to, že potemnělou budovu takhle po večeru skoro nenajdete, si na nedostatek pozornosti a zájmu stěžovat opravdu nemůžou.

Klinika ale funguje vesele dál. V kontrastu s úvodní bezpečnostní prohlídkou to uvnitř žije. Desítky mladých lidí se lidí tísní, potkávají, míjí se a zastavují v klikatící se chodbě v horním patře, která je tepnou Kliniky. A vede k místnímu baru, jednoznačně nejnabitější místnosti v budově.

Cena čepovaného piva? Dobrovolná. Mimochodem je to výborná prodejní strategie, málokdo za něj zaplatí méně než třicet korun a zároveň si nemůže postěžovat, že je tady pivo drahé.

Proč aktivisté nechtějí budovu dobrovolně opustit, zjistíte v kdejaké místnosti. Dobrovolnické práce, které proměnily před rokem vybydlenou stavbu, jsou vidět hned na první pohgled. Všude jsou pohovky, křesla, židle, stolky, sedačky, i když tu těžko najdete dva stejné kusy nábytku, natož něco z velkých nábytkářských řetězců.

Vybavením mi Klinika připomněla studentský kampus v Kodani, včetně nevrlého vrátného. A i tady jsem našel v křesle spící dívku s knihou v náruči.

Někde jsem slyšel, že je Klinika anarchistický squat, centrum se ale pevně drží každodenního programu. V jedné místnosti se zrovna konal kurz pro dobrovolníky, kteří mají zájem vyučovat cizince češtinu. Ticho jako po pěšině, všichni napjatě poslouchají, nikdo ani nedutá.

V další přednáškové místnosti, v étericky modro-fialovém šeru, se koná prezentace Varufakisova panevropského hnutí. Kusy drátů visí ze stropu jako připomínka minulosti, po stěně se táhne žíla elektrického vedení, které končí v bludičkách na zemi.

Přímotop hřeje jen symbolicky, teplo z něj opravdu nesálá. Chlad je všudypřítomný a to, co se prvně zdálo jako amatérská izolace na oknech, jsou jen tenké kusy látek. A ty připomínají, že člověka na Klinice mrazí z něčeho jiného, než jen z nízké teploty.

Všechna okna jsou poctivě zadělaná, takže není vidět dovnitř budovy. Zamčené jsou i dveře na dvůr, při mé jiné nedávné návštěvě normálně otevřené. Když si k tomu připočtete i velkou mříž, která odděluje horní patro od schodiště, uvědomíte si, že Klinika se proměnila v nedobytnou pevnost.

Ve vzduchu visí napjatý pocit pohotovosti, občas do vaší neznámé tváře někdo zapíchne ostřejší pohled, takže si hned připadáte nejen jako cizinec, ale jako potenciální tajný policista. Celý objekt prostupuje paranoia prosakující z chování místních, kteří se ocitli na tenké hranici původního ideálu vytvořit otevřený prostor pro veřejnost a sektářskou skepsí vůči všemu cizímu.

Psychopatická atmosféra strachu se mísí s kolektivní náladou desítek návštěvníků a vytváří specifické prostředí odhodlaného odboje a určité mladistvé ležérnosti.

Navíc, když vás vyprovází s varováním, ať odcházíte domů ve větších skupinkách, protože venku se prý pohybuje desítka fotbalových fanoušků, kteří se během zápasu Sparty dostatečně nevybili, tak jste za kolektivní solidaritu v odcházející skupince zatraceně vděční. A pak nebuďte paranoidní...