Belgický ministr vnitra Jan Jambon prohlásil, že jeho vláda podcenila integraci imigrantů. Byl prý zděšen informacemi o tom, že muslimové z Molenbeeku a mnoha dalších míst v Bruselu oslavovali nedávné útoky teroristů. Někteří se dokonce snažili bránit policejním složkám při zatýkání Saleha Abdeslama a dalších radikálů.

To je jistě hrozivé a asi i slepý vidí, že Belgie má opravdu vážný problém. Ovšem podstatná jsou i další Jambonova slova, která citoval list Die Standaard. Problematičtí jsou totiž podle něj mladí muslimové ze třetí a čtvrté generace přistěhovalců - tedy občané Belgie, kteří se v zemi narodili.

Není to samozřejmě žádný převratný objev, o tom se mluví už delší dobu a zdaleka nejen v Belgii. Ovšem značně to nabourává koncept integrace jako spásného mechanismu pro multikulturní soužití.

V praxi to totiž vypadá tak, že i když se poměrně dobře integrovala první nebo druhá generace přistěhovalců, kteří do Belgie přišly v 60. letech za prací, u těch dalších to neplatí. Integrace v odlišných etnických a náboženských skupinách obyvatel musí probíhat stále znovu a znovu, u každé generace zvlášť. Ostatně s podobným nekonečným integračním procesem máme zkušenosti i u nás doma, romskou menšinu více či méně úspěšně integrujeme už celá desetiletí.

Často se dává za příklad správného integračního procesu Německo a jeho úspěšné začlenění turecké menšiny, která čítá už na sedm milionů obyvatel. Jenže německé ministerstvo pro integraci (ano v Německu je pro integraci vyčleněno celé jedno ministerstvo) konstatuje, že se ve skutečnosti turecká integrace zastavila kdesi na půli cesty.

Bídné je zejména postavení žen, rovněž znalost jazyka je u většiny německých Turků nevalná. Ministerská zpráva také uvádí, že u německého fotbalového týmu, kde je více než polovina hráčů s cizokrajnými kořeny, nikdo z těchto hráčů při zápasech nezpívá německou hymnu. Přitom jde o hvězdy jako Özil nebo Khedira, tedy milionáře a velmi úspěšní lidé.

Většina ostatních Turků se naopak potýká i po mnoha letech strávených v bohatém Německu s vysokou nezaměstnaností, vrcholem životního úspěchu je pro leckoho z nich prodej kebabu. 

Není bez zajímavosti, že tato kritická zpráva pochází už z roku 2010, tedy před vypuknutím imigrační krize. Už před šesti lety vládní úředníci v Německu poukazovali na to, že je s integrací něco špatně, alespoň tedy, pokud jde o Turky.

Podobně by se dalo pokračovat dalšími evropskými státy, od Francie počínaje po procitnuvší Švédsko. Příčiny současného stavu se rozebíraly nesčetněkrát. Prim v tom vedou odpůrci integrace, kteří tradičně vypočítávají náboženské, kulturní nebo psychologické nedostatky menšin, od kterých se integrace očekává.

Není asi třeba vyjmenovávat všechny hlavní teze o muslimech a jejich údajné neschopnosti žít v poklidu v Evropě. To už pilně hlásá do světa docent Konvička nebo třeba prezident Zeman. Jistě, minimálně z části mají pravdu, u mnoha přistěhovalců či imigrantů se integrace nedaří jejích vlastní vinou. Ale na problémy si zadělává i Evropa tím, že není schopná definovat vlastní hodnoty.

Evropané s oblibou hovoří o společných ideálech, o křesťanských tradicích, o demokracii a respektu. V hlásání těchto velkých slov jsme ostatně přeborníci i tady u nás doma. V nejateističtější zemi Evropy neochvějně požadujeme po imigrantech, aby se přizpůsobili se křesťanským hodnotám, kterým se ovšem u piva sami rádi vysmíváme.

Ostatně pivo, to je také fenomén. Muslimové alkohol odmítají, u nás je pivo národním nápojem, který - s trochou nadsázky - sají děti takřka současně s mateřským mlékem. Náš prezident nesnáší abstinenty a všichni víme proč. Muslimský odpor k alkoholu nás pobuřuje, snad bychom byli raději, aby k nám vtrhla nějaká spřátelená opilecká horda, přisedla si ke stolu a rovnou za nás zatáhla rundu.

Ale teď vážně. Nemůžeme přece chtít někoho integrovat, pokud nevíme, jaké hodnoty vlastně vyznáváme a jak chceme, aby náš stát vypadal. Nechme teď stranou Němce nebo Belgičany, řeč je o České republice.

Je potřeba si přiznat, že naše společnost je atomizovaná, v mnoha směrech rozpolcená, bez nějakého silnějšího ideologického ukotvení. Příkop mezi "kavárnou a zemanovci" je stejně hluboký, jako mezi rusofily a příznivci Západu. Společnost štěpí zahraniční politika stejně silně jako domácí problémy.

Animozity se táhnou i na hranicích věkových kohort, hovoříme o generaci X, generaci Y, generaci What, mileniánech, skupině 50+ a důchodcích či seniorech. 

Pro lidi z regionů, kde je soudržnost rodiny na prvním místě, je to samozřejmě těžko pochopitelné. O rozvodovosti, která dlouhodobě trhá rekordy ani nemluvě. Ideologická vyprázdněnost politiky je všeobecným jevem už mnoho let, morálku a etiku dnes vnímáme jako směšná slova, vhodná snad pro nějaké pámbíčkáře.

Jako kdybychom znovu hledali vlastní identitu. Současně k nám ale přicházejí lidé, kteří ji mají naopak v sobě silně zakořeněnou a která je současně silně odlišná od té naší.   

Naše společnost se mění, ať už politicky, sociálně či demograficky. Není monolitem, naopak jsme stále více atomizovaní. Vyznáváme individualismus, různorodost, v kurzu je boření pravidel, následování svých snů, naslouchání vlastním potřebám povýšeným na cosi posvátného. A po lidech ze zcela jiného kulturního prostředí chceme, aby byli stejní, jako jsme my, aby byla stejná i další generace, a pak další a další, protože jak jsme řekli na začátku, integrace se musí opakovat s každou další generací zvlášť. Praxe zatím ukazuje, že je to obtížné, ne-li nemožné.

Integrace se zrodila jako záchranná alternativa na bezbřehý multikulturalismus, který předpokládal, že jednotlivé země se promění v pestrobarevné světy, kde vedle sebe budou v míru koexistovat jednotlivé etnické a náboženské skupiny, které budou společně pracovat a sdílet bohatství země.

Když se ukázalo, že multikulturalismus jako koncept selhává, nahradil ho požadavek na integraci menšin. Nikdo však není schopen definovat, jak integrace má vypadat a především jak se má realizovat. Celý koncept si ještě sám podráží nohy politickou korektností, která jde v mnoha případech až za hranici zdravého rozumu a někdy doslova proti smyslu integrace.

Ostatně dobře to dokládá i onen rozhovor s belgickým ministrem vnitra Jambonem, o kterém byla řeč na začátku. Jambon na otázku, jak by měla integrace oněch problémových menšin vypadat, odpověděl, že je přesvědčen, že soužití muslimů a nemuslimů nemusí být nemožné. Jak se toho má ale docílit, prý zatím neví.

To je symptomatické pro celou současnou Evropu. Neschopnost se halí do vznosných slov a gest, které mají jen zakrýt fakt, že s integrací si neví rady nejen belgický ministr, ale v tuto chvíli vlastně vůbec nikdo.