Není smrt jako smrt: Proč je soucit Evropanů selektivní

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Vojtěch Ondráček

Útoky v Bruselu šokovaly svět. Lidé zapalují svíčky, pokládají květiny u belgických velvyslanectví, drží minutu ticha a poslouchají projevy králů a politiků, kteří vyjadřují úctu obětem. Od zbytku světa Západ v takových okamžicích očekává obligátní vyjádření soustrasti. Zato stovky mrtvých civilistů mimo západní svět nás nechávají chladnými.

Lidé v Bruselu si připomínají oběti úterních útoků

Lidé v Bruselu si připomínají oběti úterních útoků,zdroj: Profimedia.cz

Tři desítky mrtvých a zhruba 260 zraněných, takový je účet úterního útoku. Facebook a další sociální sítě klasicky zaplavila vlna solidarity a soustrasti. Po "Je suis Paris" jsme teď všichni pro změnu "Je suis Brusellex".

Proč nesvítila Eifelova věž v barvě Turecka, když letošní série bombových útoků v Ankaře a Istanbulu připravila život přes 80 lidí?

Je snad problém v tom, že v Evropě zabíjeli radikálové z Islámského státu? Kde ale bylo "Je suis Irak", když IS v prvním březnovém týdnu zmasakroval více než dvě stovky šíitů?

Nebo musí zahynout nejméně stovka nevinných spíše při nějaké radostné události, aby to v Evropanech vyvolalo lítost? Loni v září vybombardovala Saúdská Arábie jemenskou svatbu. Zemřelo přes 130 svatebčanů, včetně žen a dětí. Politováníhodný omyl?

Přesně týden před útokem v Bruselu předvedly saúdskoarabské letecké síly podobný kousek znovu. Bombardování tržiště v provincii Hadždža zabilo 120 civilistů, z toho 20 dětí. Kolik vašich "přátel" na Facebooku politovalo tamní oběti?

Je suis evropocentrista

Buďme k sobě upřímní. Kdo má držet tryznu za oběti pumového atentátu v pákistánském Péšávaru z minulého týdne, když ani pořádně nevíme, kde vůbec leží. Sami jsme tam nikdy nebyli a ruku na srdce, asi se tam ani nikdy nepodíváme.

Říká se tomu etnocentrismus. Jde o zcela logický princip, kdy věnujeme pozornost věcem, které jsou nám nejbližší. Hierarchii pozornosti kraluje naše vlastní osoba, pak naše blízké okolí, město, okres, stát, kontinent. Problémy na druhé straně světa už nás tolik nepálí.

Svůj soucit s obětmi terorismu nedávkujeme podle počtu mrtvých dospělých či dětí, ale podle toho, jaká byla pravděpodobnost, že by se útok týkal nás samých, nebo našich blízkých. 

Proto když mluvíme o univerzální hodnotě lidského života, měli bychom si otevřeně přiznat, že nic takového neexistuje. Pod vznešeným slovem "univerzální" se skrývá šalba naší sebestřednosti a pocitu, že my jsme středobodem celého světa.

Kdyby náš soucit s obětmi skutečně vycházel z faktu, že odsuzujeme hrozbu terorismu a násilí páchaného na nevinných civilistech, pak bychom museli změnit náš přístup k lidem, kteří sami prchají právě z terorismem a válkou ohrožených oblastí. Museli bychom litovat oběti útoků ať už jde o tureckou Ankaru, nebo jemenský zapadákov. 

Pokud má pro nás život každého člověka stejnou hodnotu, jak potom můžeme odmítnout pomoci lidem, kteří utíkají přesně před tím islamistickým šílenstvím, které v úterý zasáhlo srdce Evropy?

Tagy: Belgie zahraničí Pákistán Turecko Saúdská Arábie sociální sítě média a internet terorismus a násilí populace a společnost útoky a atentáty útoky v Bruselu

Zdroje: Vlastní