Jedna věc je jasná, Slovensko trpí mentalitou otroků, kterou mimochodem s našimi sousedy sdílíme. Možná je to záležitost celého východoevropského regionu, třeba je to pozůstatek po minulém režimu, který spálil naše sebevědomí a svobodnou vůli na popel. To by bylo spíš téma pro historiky.

Ten problém tu každopádně je a rozhodně není tak malý, jak by se mohlo zdát.

"Představte si, že sedíte v divadle a v půlce hry se dozvíte, že je okamžitě zrušená. Oznámí vám to paní, o které jste nikdy neslyšeli. Zaskočení divadelníci jsou nucení po několika výhrůžkách představení ukončit. Prý kvůli expresivním výrazům," píše pobouřeně slovenský portál HNonline.sk.

Jenže ten příběh by se měl vyprávět trošičku jinak: Představte si, že hrajete v divadelní hře. V půlce za vámi přijde jakási žena a řekne, abyste to zabavili. Zaskočení divadelníci s ní vyrazí dveře a v klidu dohrají představení.

Zarážející totiž není ani tak to, co udělal Kotleba (od něj se něco takového koneckonců dá čekat), ale to, že ho vůbec poslechli. Župan nemá na cenzurování žádnou pravomoc, neexistoval žádný důvod, proč se jeho "přání" podřídit. S výjimkou pistole, pokud by ji Kotlebovi lidé vytáhli na herce.

Skutečně nebezpečný není Kotleba sám o sobě, ale to, že jsme stále ještě ochotni okamžitě se vzdát své svobody, jakmile nám pohrozí někdo zdánlivě silnější.

Člověk by čekal, že když už máme historickou zkušenost a víme, co znamená nechat si sebrat svá práva, budeme si je protentokrát střežit. Jenže to vypadá, že nacistická zvěrstva ani dlouhá desetiletí socialistického temna nás nenaučila obraně svých hodnot. 

Abychom hercům úplně nekřivdili, pokusili se hrát dál, ale definitivně vyklidili pozice, když za jejich suflérkou přišla právnička. Ať už vyhrožovala čímkoli, herci se přesto neměli vzdát. Jen těžko se dá představit, že by jim jejich téměř sto let starý spolek rozpustili jen proto, že se Kotlebovi nelíbily vulgarismy.

Jeho úřad přitom už před představením tlačil na Divadelní soubor Jána Chalupky, aby sprosté výrazy něčím nahradil a divadelníci dokonce slíbili, že se s tím pokusí něco udělat, byť právě peprnější slovník slouží k vykreslení jedné z postav.

Tím spíš se ale herci měli připravit na sebeobranu. Kotleba navíc nemluvil do práce ledajakému režisérovi, ale Ľuboslavu Majerovi, profesorovi Akadémie umění v Banské Bystrici, který tenkou hranici mezi skutečnou vulgaritou a uměním rozezná jisté lépe než Kotleba.

A opět se v kruhu vracíme k základnímu faktu – fašistický župan neměl žádnou pravomoc do hry zasahovat. Zvolení Kotleby do parlamentu bylo varováním, aby se ta část společnosti, která s jeho postoji, obrnila a připravila bránit své hodnoty. Jak se bohužel ukazuje, Slováci to berou na lehkou váhu, a to se jim rozhodně nemusí vyplatit.