Váňova touha přesedlat z dostihového sedla do senátorského křesla není žádné překvapení. Třiašedesátiletý žokej už zkoušel zasednout mezi politické šíbry před třemi roky, když kandidoval do sněmovny. A vedl si podobně jako při koňských dostizích, když z desátého místa na karlovarské kandidátce skončil jen těsně druhý za vítězným Rudolfem Chladem.

O nic překvapivější není ani Váňova inklinace k Andreji Babišovi. Podobně jako hnutí ANO nedisponuje ani slavný žokej nějakou politickou vizí. Pokud za ni ovšem nebudeme považovat jeho prohlášení, že "děti se musejí hýbat a ne nám shnít u počítačů".

Politická kolbiště na fair-play nehrají

Důvody, proč sportovci prahnou po vstupu do politické arény, může být celá řada. Po konci sportovní kariéry se nabízí účast ve volbách jako zcela logický pokus využít svoji veřejnou popularitu k osobnímu prospěchu. Nebo touha podpořit svého kamaráda politika a pomoci mu získat hlasy veřejnosti. Nejtypičtějším příkladem obojího bylo poslancování Jiřího Šlégra v dresu sociální demokracie.

Šlégr se nikdy netajil tím, že hlavním důvodem jeho politického angažmá byl blízký vztah k tehdejšímu šéfovi ČSSD Jiřímu Paroubkovi. Velká politika ale byla pro Šlégra jedním velkým rozčarováním. Po roce opustil spolu se svým politickým přítelem sociální demokracii, aby si založili vlastní straničku LEV 21, která nakonec skončila v propadlišti dějin.

Šlégr navíc osobně nic zajímavého ve sněmovně nepředvedl. Kromě omílání prázdné fráze o tom, že je třeba finančně pomoci českému sportu, nikdy nepřednesl žádný reálný návrh. Po třech zbytečných letech opustil svůj post s tím, že s politikou končí a vrací se do čistého prostředí českého sportu.

Sportovci politickou scénu opouštějí poměrně rychle, aniž by v ní zanechali výraznější stopu. Procházejí deziluzí z "nesportovního" chování na politickém kolbišti. "Sportovci byli celý život zvyklí na dodržování zásad fair play a domnívají se, mnohdy naivně, že je mohou přenést i do politiky. Jenže ta jede v zaběhlých kolejích," tvrdí psychiatr Jan Cimický. "Proto jim dřív nebo později dojde, že nemohou nic změnit. To většinou bývá důvodem, proč z politiky poměrně záhy odcházejí," dodává.

Šedé myši a rasisté

Plný počet čtyř let strávil v poslaneckých lavicích na přelomu tisíciletí další slavný hokejista, legendární Augustin Bubník. Podobně jako Šlégr ale na sebe nikdy nestrhl politickou pozornost a v dalších volbách v roce 2002 mu voliči další šanci nedali.

Nejtrvaleji se ve sněmovně zabydlel sociální demokrat Pavel Ploc. Držitel dvou olympijských medailí ze skoku na lyžích tam letos tráví svůj desátý rok, ale patří mezi šedé myši, možná i kvůli evidenci v archívech StB.

Rychlým flirtem naopak skončila kandidatura fotbalového trenéra Františka Straky do Evropského parlamentu. Populární kouč, který se proslavil podáváním tataráku svým fotbalistům, dokonce projevil i nějaký politický názor.

"Je důležité, abychom tenhle nešvar: Vietnamce a tak dále – aby to u nás nebylo," odpověděl na hranici srozumitelnosti v televizi na otázku, jak by řešil problém pracovních míst. Lidovci svého kandidáta nakonec raději stáhli. Navíc se prokázalo, že má německé občanství.

V zahraničí přitom existují sportovci, kteří nejen uspěli ve volbách do vysokých politických funkcí, ale prokázali i určitý přínos a politický program. V americké Kalifornii se bývalý kulturista Arnold Schwarzeneger stal dokonce i guvernérem celého státu. Na východ od nás vykonával dva roky funkci maďarského prezidenta bývalý olympijský šermíř Pál Schmitt. Aktivní je i ruský opoziční politik a geniální šachista Gary Kasparov. V sousední Ukrajině zase šéfuje kyjevské radnici boxer Vitalij Kličko.

Nejde tedy o handicap, s nimž by se v politických vodách potýkali všichni sportovci. Jenže ti čeští fungují jen jako tahák na voliče - populární a známé obličeje lidí, kteří se hlásí k fair play a zároveň jsou reklamou na úspěch a slávu.

Navíc se těší jedné nesporné výhodě oproti hercům, kteří také využívají veřejné popularity. Česká televize již v minulosti přiznala, že stahuje a vynechává snímky s kandidujícími herci, aby jim nedělala předvolební reklamu. V případě sportovců ale k podobnému kroku nesáhla s tím, že se na hřišti jen občas mihnou a nebudou s nimi dělat rozhovor.

I přes tuto výhodu ale úspěšní sportovci politické vavříny nesklízejí. Vlastnosti, které je vynesly ve sportu na vrchol - zarputilost, extrémní motivace, touha vítězit na úkor ostatních a píle - nemají v politice šanci na úspěch. Politika vyžaduje program, schopnost vyjednávat kompromisy a dělat dohody i na vlastní úkor. Sportovci z prostředí, kde platí všechno nebo nic, se potom rádi vracejí tam, kam je často posílají i sami voliči. Mimo politiku.