Vyrůstal jsem v celkem dobře zabezpečené rodině. Nikdy jsme nestrádali. Naopak, mamka nám se sestrou často dopřávala i něco navíc. Dárečky, odměny, nečekaná překvapení… Co jiní dostávali až na Vánoce, já měl klidně už během týdne. Nechybělo nám nic, prožili jsme krásné a bezstarostné dětství. Jenže v pubertě přišel jeden zajímavý zlom.

Probudila to nevinná sázka

Byli jsme s kamarády na soustředění a po tréninku jsme si zašli, jak se říká, na colu. Už delší dobu jsem v sobě cítil zvláštní napětí, touhu po vzrušení. Lákala mě představa, že si něco vezmu jen tak. Bez dovolení. Pro pocit napětí, ne pro věc samotnou. Ten den to ale dostalo nový rozměr. Někdo z kluků navrhl sázku: zkusit něco ukrást, aniž bychom byli přistiženi. Nevím už, kdo s tím přišel, ale v tu chvíli to znělo jako nevinná klukovina.

A tak jsem to udělal. V okamžiku, kdy jsem předmět schoval do kapsy, se ve mně něco zlomilo. Nebo možná spíš probudilo. Pocit viny se nedostavil. Místo něj přišla euforie. Ten zážitek byl nepopsatelný. Čistá slast, kterou jsem si vychutnal do poslední vteřiny. Nikdy předtím jsem nic podobného necítil. A chtěl jsem to zažít znovu.

Jenže co bylo pro mě návykovou hrou, bylo pro ostatní jen jednorázovou hloupostí. Když jsem to chtěl zopakovat, už se nikdo nepřidal. Zůstal jsem v tom sám.

Cítil jsem potřebu zažívat stále silnější vzrušení

Začal jsem sám a pomalu. Nejprve šlo o drobnosti, žvýkačky, čokoládové tyčinky, sladkosti, které se daly snadno schovat. Ale brzy mi to přestalo stačit. Už mě neuspokojovalo jen tak si vzít něco malého. Toužil jsem po větší výzvě. Vždycky, když jsem se k tomu chystal, třásly se mi ruce. Ten nervózní pocit těsně předtím, než jsem to udělal, byl jako droga. Nedokázal jsem se dočkat, až přijdu ze školy a znovu vyrazím na svůj lov.

Moje máma něco začala tušit. „Dalíku, kam se dneska chystáš?“ ptala se mě s tím svým zvláštně podezřívavým tónem. „Jdu s klukama na trénink,“ odpovídal jsem. A nebyla to úplná lež. Jen jsem se po cestě odpojil a šel si pro svůj úlovek. Měl jsem radost, že to zvládám, že si beru věci a nikdo na to zatím nepřišel. Byl to tajný svět, ve kterém jsem měl všechno pod kontrolou. Nebo jsem si to aspoň myslel.

Chtíč mě úplně ovládl

Jednoho dne se to ale zvrtlo víc, než jsem chtěl dovolit. Touha po vzrušení přerostla únosnou mez a já si troufl na něco, co už nešlo vzít zpátky. Tentokrát to nebyla drobnost z obchodu, ale drahá elektronika. Stalo se to na ulici, kde si fotograf fotil přírodu. Stačila chvilka nepozornosti a já mu vzal foťák. Prostě jsem popadl jeho nástroj a utekl.

Pamatuju si, jak máma šílela. „Vychovala jsem zloděje? Jak se to stalo? Já to nechápu, vždyť máš všechno, o co si řekneš!“ Nedokázal jsem jí nic říct. Mlčel jsem. Díky bohu se to obešlo jen s pokutou a napomenutím. Nakonec jsme se s poškozeným dohodli. Ale od té chvíle jsem byl pod neustálým dohledem.

Moje rodina mě dodnes drží nad vodou

Moje sestra se proměnila v mého osobního strážce. Měla mě pořád na očích a někdy jsem měl pocit, že si to dokonce užívá. Ale zpětně jí za to děkuju. Díky ní jsem nemusel čelit posměchu vrstevníků. Nikdo netušil, čím si procházím, co se odehrává uvnitř. Hlídala mě na každém kroku,,Nedovolím ti, aby si si zkazil budoucnoust.”tvářila se vždycky přísně

Máma nakonec pochopila, že to není jen pubertální rozmar. Došlo jí, že žiju s duševní poruchou, která mě pořád ovlivňuje. Nutkání nezmizelo. Ale učím se s ním žít a především ho ovládat. Nutkání sice stále přichází, ale naučil jsem se ho včas rozpoznat. Poznám ten moment, kdy se blíží, a v tu chvíli vědomě přesměrovávám pozornost jinam. Pomáhá mi terapie, fyzická aktivita i obyčejný rozhovor s někým, komu důvěřuju. Ne vždy je to jednoduché, ale každý den, kdy odolám, vnímám jako malé vítězství.