Začněme skutečnou "jedničkou" – Spišským hradem, jedním z největších hradních areálů střední Evropy. Monumentální ruiny spatříme zdaleka, nacházejí se totiž dvě stě metrů nad okolním terénem ve výšce 634 m n. m. Takové příhodné místo nemohli naši předkové nechat ležet ladem, zvláště když právě tudy vedly důležité obchodní trasy.

Travertinový kopec obývali lidé nejrůznějších kultur od pravěku až do novověku. Na přelomu letopočtu zde stálo významné keltské hradiště, jak dokazují stříbrné mince tzv. spišského typu, v raném středověku pak kruhová kamenná věž, malý předchůdce dnešní stavby. Hrad se postupně rozrostl, a jako jeden z mála odolal dokonce mongolskému vpádu v polovině 13. století.

Mezi majitele původně královského sídla patřila také Alžběta Kumánská, dcera kumánského chána a zároveň uherská královna. Kumáni neboli Polovci patřili ke kočovným turkickým kmenům, sídlícím u severních břehů Černého moře a v povodí Volhy.

Tzv. bílí Kumáni uprchli ve 13. století pod vedením chána Kutena před Mongoly do Uher, kde jim král Béla IV. nejen poskytl azyl, ale navíc svého syna oženil s chánovou dcerou. Pro zajímavost - z tohoto svazku pak vzešla další Alžběta, která se stala třetí ženou slavného šlechtice Záviše z Falkenštejna. Kumáni si ovšem příliš obliby nezískali, nejenže v podstatě zůstali pohany, ale často byli zaměňováni za obávané Tatary, prosluli totiž jakožto válečníci svou krutostí.

Spišský hrad | zdroj: Helena Kalendová

V polovině 15. století získává hrad Jan Jiskra z Brandýsa, český bojovník s vojskem složeným z bývalých husitů, pověřený vymáháním práv Ladislava Pohrobka. A pak už začíná vláda významných šlechtických rodů. Jako první přicházejí Zápolští.

Roku 1487 se v komnatách Spišského hradu narodil budoucí uherský král Jan Zápolský, jehož některé činy jej právem zařazují do škatulky "drsného středověku". Ve svých sporech o královský trůn se opíral o pomoc Turků, dokonce se zavázal vazalským slibem sultánu Sulejmanovi I.

Ještě předtím se však postaral o scénu jako vystřiženou z Hry o trůny, populárního fantasy seriálu. Po úspěšném potlačení rozsáhlého protikrálovského povstání nechal hlavního strůjce Jiřího Dóžu (po němž se ostatně v Budapešti jmenuje náměstí i stanice metra) popravit krutým symbolickým způsobem – posadil jej na rozžhavený železný trůn, na hlavu vložil rozžhavenou korunu a do ruky rozpálené žezlo. Skutečně drsný obrázek!

Po Zápolských nastupují vlivné rody Thurzů a Csákyovců, v jejichž rukou zůstává Spišský hrad do r. 1945, samozřejmě dávno neobývaný – a neobývatelný, neboť v 18. století se šlechta přesunula do pohodlnějších zámků, na jejichž výstavbu padlo nemálo hradního materiálu.

Naštěstí ani podobně jednající obyvatelé podhradí nezvládli rozebrat vše, a tak dnes návštěvník spatří nejen románskou bránu a palác s kaplí sv. Alžběty, ale i další rozsáhlé pozůstatky gotických i renesančních budov spolu s působivým bergfrítem a hradní kuchyni. Děti navíc rozhodně ocení roztomilé syslíky, nepřetržitě vykukující z travnatého porostu dolního hradu mezi několika hradními děly.

Spišský hrad a okolí | zdroj: Helena Kalendová

Ze Spišského hradu dohlédneme na "slovenský Vatikán", tedy nedalekou Spišskou Kapitulu, jejíž románské věže vévodí spolu s hradními ruinami celému kraji. Kapitula (sbor kněží při katedrále) zde sídlí od poloviny 13. století. Vzácné gotické fresky i románská skulptura "bílého lva" jistě zaujmou každého, neméně pak biskupský palác či historické kanovnické domky na jedné jediné ulici středověkého městečka.

Blízko Spišského Podhradí nalezneme i hojně navštěvovanou Sivou Bradu, přírodní zajímavost a poutní místo zároveň. Z pětadvacet metrů vysoké "živé" travertinové kopy (podzemní voda stále vyvěrá a kopec se tak rok od roku rozšiřuje) vytéká minerální pramen, vytvářející jezírko s malými potůčky.

Další prameny, hlasitě probublávající z podzemí, se nacházejí v okolí. Zdejší kopy leží na křížení geologických zlomů, podél nichž stoupají k povrchu podzemní vody bohaté na oxid uhličitý, tedy perlivé a přiznejme si, poněkud zapáchající, což ovšem nebrání návštěvníkům čepovat je do přinesených lahví. Na vrcholku kopce stojí zdaleka viditelná barokní kaple z roku 1675 a velkým kamenným křížem, součást tzv. "Spišského Jeruzaléma", zahrnujícího několik dalších kapliček spolu katedrálou Spišské Kapituly.

Sivá brada | zdroj: Helena Kalendová

Spišský region nabízí dokonce Mykény, samozřejmě pouze ty „spišské“ či rovnou „slovenské“. Říká se tak lokalitě Myšia hôrka u městečka Spišský Čtvrtok. Na první pohled obyčejný kopec byl před 3500 lety rozlehlým sídlem lidu doby bronzové, strážícím zde bezpečnost kupeckých karavan. Nejen kupci tudy kdysi procházeli po tzv. Severní cestě, spojující Baltské moře se Středozemním. Zdejší obranný systém byl podobný řeckému v Mykénách.

Ani obětiště s lidskými pozůstatky nechybělo. A kamenné srdce, vytesané z dovezeného gánovského travertinu. V rovnou jednadvaceti pokladech se nalezlo množství stříbrných a zlatých šperků (ostatně zlaté ozdoby se vyráběly přímo zde), fajánsové perly i výrobky z kostí a jantaru s mykénskou ornamentikou.

K nejcennějším patří honosný zlatý náramek a bronzová ozdoba se lvími hlavičkami. Pravěkých lokalit ze stejného období je na Spiši vícero, a všechny jsou situovány směrem k vysokohorským tatranským štítům. Snad byly Tatry pro tehdejší obyvatele něčím podobným jako pro Řeky Olymp.

K horám toužebně hleděla i protagonistka posledního spišského příběhu, uherská šlechtična Beata Laská. Jako bohatá vdova se neprozřetelně provdala za o 20 let mladšího hradního pána z Kežmarku, toužícího ovšem především po jejím majetku. Starší žena byla pro něj nepříjemností navíc, což se zanedlouho ukázalo.

Když paní Beata přijela roku 1565 do Kežmarku, zcela ji okouzlil pohled na nedaleké Vysoké Tatry. Naplánovala si tedy do Sněžných hor či Kežmarského pohoří, jak se dříve Tatry nazývaly, třídenní výpravu, a spolu s hradním kapitánem, rychtářem a několika měšťany vyrazila k Zelenému plesu. Ovšem bez manžela, což se jí stalo osudným. Ten využil příležitosti a po návratu ji uvěznil – takovým výletem se prý provinila proti slušným mravům.

Z vězeňské cely s výhledem na hory se paní Beata dostala až po šesti letech díky novému hradnímu pánovi. Povedený manžel totiž mezitím stačil všechen majetek promrhat a uprchnout. Pro Beatu už ale bylo pozdě. Přišla ve vězení o rozum a zanedlouho zemřela. Na její odvážnou výpravu se však nezapomnělo a ona se tak stala první historickou "turistkou" ve Vysokých Tatrách.