Spory mezi státními zástupci a policií? Jen očuchávání slepých uliček, říká advokát Tomáš Sokol

ROZHOVOR - Magazín autor: red

Státní zástupce nemůže dělit policisty na své oblíbené a ty ostatní. To může praktikovat, když chodí do holičství a má tam svého bradýře, říká k praxi, kdy si státní zástupci k vyšetřování trestné činnosti vybírají policejní útvary podle svého, president Unie obhájců Tomáš Sokol. Přesto takovou praxi považuje za výjimečnou. Řadu sporů o příslušnost už podle advokáta vyřešil dubnový nález Ústavního soudu, který státním zástupcům stanovil mantinely pro přípravné řízení.

Tomáš Sokol vedl řadu velmi sledovaných případů

Tomáš Sokol vedl řadu velmi sledovaných případů,zdroj: Michal Šula / MAFRA / Profimedia

Překvapilo by vás, kdyby v budoucnu Celní správa, nebo její pátrací část vedená Robertem Šlachtou, dostala důvěru žalobců a vyšetřovala i případy, na něž u ní nejsme tak úplně zvyklí?

Zvyk je v tomto kontextu hodně subjektivní pojem, stejně jako důvěra. Asi spíš myslíte na možnost, že by státní zastupitelství předávalo Celní správě k šetření případy, které by jí z hlediska zákonného rozdělení kompetencí nepatřily. Díky mé víře ve schopnost některých lidí zvolit spolehlivě tu nejhorší variantu řešení by mne to příliš nepřekvapilo. Ale upřímně, věřím, že to neudělají. Byla by to cesta nikam, navíc se slušnou šancí na budoucí malér.

Ovšem případy, kdy trestné činy policistů například nevyšetřovala inspekce, už tu byly…

Pokud se něco podobného dělo, nebylo to v nějak velké míře a navíc to ani nebylo až tak přes hranu, zákona, jen se ignoroval rozkaz policejního presidenta o rozdělení působnosti. I tak to nadělalo dost zlé krve. Ti, kdo teď horlí nad tím, že jakési spiknutí policistů a politiků vyštvalo pana plukovníka Šlachtu, si neuvědomují, že pokud ho někdo vůbec vyštval, spíš vytěsnil, byl to systém, který jemu samotnému byl těsný a v němž zřejmě poněkud překračoval své pravomoci. Je jedno, jestli to byl systém policejní, stejné by to bylo na poště, ministerstvu a kdekoliv jinde, kde je nějaký systém a dělba práce. Ten, kdo ten systém ruší, kdo se chová podle svých pravidel a dělá si více či méně, co chce, má jen dvě možnosti. Buď dokáže systém přizpůsobit sobě anebo ho systém dříve či později zničí.

Nemyslím, že by se státním zástupcům chtělo jít do dobrodružství s porušováním zákona a chtěli by po Celní správě, aby třeba vyšetřovala korupci, nebo dokonce násilnou trestnou činnost. Každý, kdo by se na něčem takovém podílel, by okamžitě přišel o svou morální a profesní integritu. Tu lze vyjádřit heslem "Já dodržuji zákon, i když jiní ho porušují, a proti nezákonnosti bojuji jedině zákonnými prostředky." Bylo by to dehonestující. Současně by to vedlo k vzniku rivality a negativních vztahů mezi oběma složkami. Chcete-li dokonale rozeštvat dva státní orgány, nechte je pracovat tak natěsno, aby si navzájem "lezly do zelí". To funguje spolehlivě kdekoliv na světě.

Zaměření a pravomoci Celní správy jsou ovšem tak široké, že se na ně dá naroubovat leccos…

Nemyslím si, že by to bylo až tak široké. Ale hlavně, zatím, pokud vím, k žádným kompetenčním sporům nedošlo. Anebo se nejevily jako důkaz systémové chyby. Tedy vznikl tady jakýsi zavedený status quo. Pokud by jej někdo začal narušovat a hrnout se do něčeho, co doposud dělala jiná složka, velmi záhy by začaly sváry a křik. Ovšem také naschvály, drobné a větší podrazy, zkrátka radost pro pachatele trestných činů.

Co říkáte postupující praxi přikázání věci, kdy si státní zástupci posouvají případ, kam se jim zlíbí?

Stůjme pevně na zemi, děje se to v naprostém minimu případů, obvykle nějak senzitivních či jinak ojedinělých. Zdrcující většina věcí je vyšetřována a souzena tam, kde má a kým má. Část přesouvání zřejmě skončila nálezem Ústavního soudu z 19. dubna 2016 spisové značky Pl. ÚS 4/14. (Jde o nález kritizující praxi výběru soudů v přípravném řízení, například při uvalování vazby, najdete ho zde – pozn. red.). A zůstala jen pachuť hádky, jestli je možné, aby tento nález platil jen do budoucna, anebo měl zasahovat i zpětně. Takhle dříve nebo později skončí veškeré účelové přesouvání a přikazování věcí, které není v souladu s vnitřními pravidly – anebo je, ale pravidla nejsou v souladu s Ústavou.

Zdůvodnění státních zástupců bývá takové, že orgánu, který je zmocněn ze zákona, nevěří. Obstojí to?

Samozřejmě, že ne. A ani to nemá budoucnost. To lze udělat jako výjimku, a ještě hodně výjimečnou. Státní zástupce nemůže dělit policisty na své oblíbené a ty ostatní. To může praktikovat, když chodí do holičství a má tam svého bradýře. Policie je útvar a s tím útvarem může a musí komunikovat. Ve vztahu k němu a ještě spíše k policejnímu orgánu má státní zástupce relativně silná oprávnění, neboť je v dané fázi řízení dominus litis, pánem sporu. Tedy může například uložit policejnímu orgánu provedení takových úkonů, které je tento orgán oprávněn provést a jichž je třeba k objasnění věci nebo ke zjištění pachatele. A není-li spokojen, může v krajním případě odejmout věc policejnímu orgánu a učinit opatření, aby věc byla přikázána jinému policejnímu orgánu.

Všimněte si ale: Učinit opatření. Ne přikázat. To musí udělat nadřízený, ředitel útvaru. Jistě se mohou se státním zástupcem dohodnout na vhodné osobě a myslím, že tak by to mělo být. Ale "na krev" si státní zástupce nic vynucovat nemůže. A odborná literatura, pokud se problémem zabývá, soudí, že státní zástupce takto může postupovat v rámci útvaru a nemůže nárokovat delegaci jinému a zasahovat do věcné a místní příslušnosti upravené policejními předpisy.

Ostatně ani to co údajně bylo, dlouho nefungovalo, a zřejmě na to nejvíc doplatil ten tvrzený oblíbenec. Pokud státní zástupce útvaru nevěří jako celku, je to malá katastrofa, ale musí být projednána na úrovni nadřízených, případně ještě větších nadřízených a někdo musí rozhodnout, co dál. Ale poslední slovo a taky jedinou odpovědnost má příslušný policejní resp. služební funkcionář. Není možné, aby se nad to vše postavil státní zástupce a rozhodoval, kdo bude co v policii dělat. To prostě fungovat nemůže z oněch systémových důvodů, které jsem zmínil na začátku. Jen málokterý šéf by si nechal mluvit do toho, co budou jeho lidé dělat, nebo dokonce aby si je někdo půjčoval. Případně s tím, že tomu šéfovi nesmějí ani říct, na co byli vypůjčeni.

Neumožnila tuto situaci určitá dosavadní laxnost nebo neschopnost této salámové metodě čelit?

To nedokážu posoudit, nemaje sdostatek údajů, jak dlouho a v kolika případech se tohle dělo. Ale vcelku je jedno. Mělo to svůj vlastní sebedestrukční potenciál, a ten se prostě jednoho dne projevil. A projevil se tak ostatně už v minulosti a stejně se projeví kdykoliv, když někdo něco podobného zkusí v budoucnu. Proto mne to taky celé nijak nevzrušuje. Je to jen takové očuchávání slepých uliček.

Vidíte nějaké zásadnější problémy v legislativě, které by bylo třeba zpřesnit, ucpat tyto díry, ať už v trestním řádu nebo v jeho souběhu se zákonem o policii?

Zatím jsem o tom moc neuvažoval. Není to můj job, v podstatě se mne to nijak moc netýká a mám dost svých starostí. Z tohoto letmého pohledu vidím chybu spíše v lidech. V tom, že někteří se prostě cítí být povoláni spasit lidstvo, i kdyby nechtělo. A možná si měl pan policejní prezident trochu dřív dupnout, když mu z ustanovení o vnitřní dělbě působností začali někteří podřízení dělat cochcárnu. Ale ani pro to nemám dost reálných podkladů.

Robert Malecký pro Ústav nezávislé žurnalistiky.

Tagy: Česko domácí státní zastupitelství policie ČR justice a soudy reorganizace policie

Zdroje: Hlídací Pes