Inu, Brtnice kdysi ležela na důležité obchodní trase a vlastnili jí dva mocné rody – Valdštejnové a Collaltové. Do doby třicetileté války byla jedním z nejbohatších městeček na Jihlavsku. Dnes polorozpadlý zámek hostil dokonce několik císařů. 

V písemných záznamech bychom Brtnici prvně objevili roku 1234. Tehdy ji markrabě Přemysl věnoval tišnovským cisterciačkám, fundaci své královské matky Konstancie. Jen o několik let později v nedaleké Jihlavě objevili stříbro, a tak král Václav I. Brtnici i Jihlavu směnil s klášterem za jiné statky.

Dík výhodné poloze na tzv. Haberské stezce se Brtnice stává centrem oblasti a často mění vlastníky. K nejdůležitějším patří Jan Jindřich, bratr císaře Karla IV., vlastnící i nedaleký Rokštejn. Koncem 14. století přichází na scénu pan Hynek, první brtnický Valdštejn. Jeho rod zde setrvá dalších dvě stě let.

Hrad na skalnatém ostrohu nad řekou vystavěli až Valdštejnové, sídlící původně na Rokštejně. Jihlavským měšťanům však došla trpělivost s prohusitskými vojenskými aktivitami svých sousedů, nelenili tedy a valdštejnskou základnu vypálili. Bojovní Valdštejnové se přesunuli o kus dál a vystavěli si Brtnici.

Brtnice, nejen "moravské Hradčany" | zdroj: Helena Kalendová

Prvním z tohoto rodu byl zmíněný Hynek, nově s přídomkem Brtnický. Toto jméno se v dějinách rodu vyskytuje opravdu často. Další Hynek nechává Brtnici povýšit na městečko, jiný Hynek Brtnický se už coby zemský hejtman potřebuje řádně reprezentovat, přestavuje tedy starý hrad na renesanční zámek.

I jeho stejnojmenný syn, nastupující po něm roku 1561, je významným zemským hodnostářem. Žení se s Kateřinou Zajímačkou z Kunštátu, paní neobvyklého jména a dvou historických zajímavostí. Právě kvůli ní muselo prý být zlikvidováno zdejší židovské pohřebiště, neboť hraběnka nesnášela pohled na hřbitov.

V poněkud lepším světle vystupuje paní Kateřina v pověsti "O zlaté studni", kde je vylíčena coby žena přející, přenechávající lidem v době sucha vodu ze zámecké studny zadarmo. Ostatně "zlatou" či "císařskou" studnu s krásnou kovanou mříží naleznete dodnes na třetím nádvoří, původně ovšem stávala v zámecké aleji.

Léčivé účinky její vody ocenil podle pamětního zápisu i císař Ferdinand: "Císař Ferdinand II. se měl zdržet na zámku jen na oběd, ale protože byl postižen zimnicí, zůstal po dva dny. S ohledem na svou nemoc pil výhradně vodu ze zámecké studny stojící mezi stromy (69 stromů jí dává mimořádně dobrou chuť). Tato voda mu zázračně pomohla a palčivé zimnice ho zbavila. Na věčnou památku dal vyzdobit tuto studnu císařským erbem."

Posledním Valdštejnem na Brtnici byl zapálený protestant Zdeněk Brtnický (1581-1623). V mládí se mu dostalo výborného vzdělání, které zakončil několikaletou cestou po Evropě, kdy byl dokonce v Londýně přijat královnou Alžbětou. Ve svém pozoruhodném deníku, oceněném i britskými historiky coby zajímavé svědectví o životě tehdejší Anglie, zachycuje podrobně jednotlivá města s jejich pamětihodnostmi.

Později se zapojuje do proticísařského odboje, aby byl jakožto stavovský direktor a komorník "zimního krále" Fridricha Falckého po Bílé hoře roku 1621 zatčen a odsouzen ke ztrátě hrdla i statků. Trest byl posléze změněn na doživotní žalář, avšak již roku 1623 pan Zdeněk umírá na Špilberku, čímž končí dvousetletá éra brtnických Valdštejnů.

Brtnice, nejen "moravské Hradčany" | zdroj: Helena Kalendová

Císař prodává osiřelé panství Rombaldovi Collalto et San Salvatore, dvornímu válečnému radovi. Collaltové, starobylý severoitalský rod s kořeny v desátém století, zde setrvají až do roku 1945.

Prvním collaltovským majitelem byl syn benátského generála, diplomat a vojevůdce hrabě Rombaldo XIII. V mládí vypovězen z Benátek vstupuje do císařských služeb, kde působí jako vyslanec, ale především coby zdatný vojevůdce. Za zásluhy mu Ferdinand II. uděluje proslulý Řád zlatého rouna. Dosahuje hodnosti polního maršála a během třicetileté války se účastní mnohých bojů, aby roku 1630 zemřel po vítězství v bitvě u Mantovy.

Collaltové v Brtnici zvelebují nejen válkou poničený zámek. Zakládají také paulánský klášter, využívaný ovšem za Josefa II. coby skladiště, později přestavěný na textilní manufakturu a nakonec na byty. Původní starobylý svatomatějský kostelík, součást areálu, dnes znovu slouží svému účelu s novým zasvěcením sv. Karlu Boromejskému - a světici Juliáně z collaltovského rodu. Tato patronka nemocných trpících migrénou žila ve 13. století a její relikvie se od roku 1915 nacházejí v brtnickém kostele.

Roku 1723 se v Brtnici při příležitosti korunovační cesty na českého krále zastavil Karel VI., otec budoucí císařovny Marie Terezie. Na Karlovu počest se pořádaly na oslavy a bylo pořízeno jedenáct rozměrných olejomaleb s tématikou návštěv habsburských panovníků. Otec Marie Terezie totiž nebyl sám, kdo svou návštěvou poctil brtnické sídlo, v letech 1630-1723 zdejší zámek navštívil Ferdinand II. (jemuž tak chutnala voda ze zámecké studny), Ferdinand III., Leopold I., Josef I. a konečně zmíněný Karel VI. 

Posledním vlastníkem Brtnice byl Oktavián Rombaldo, jemuž veškerý majetek zkonfiskovali v roce 1945. Kníže se marně odvolával (jedním z poněkud bizarních důvodů bylo sdělení, že hovořil německy), byl nucen odejít spolu s rodinou roku 1947 do Itálie, kde členové rodu žijí dodnes.

Opuštěný zámek postupně chátral, jak za dob socialismu, tak i později díky nevyjasněným majetkovým poměrům. Teprve nedávno se začaly budovy postupně opravovat, v areálu probíhají kulturní akce i výstavy, a "moravským Hradčanům", jak se Brtnici někdy říká, se snad blýská na lepší časy.

Brtnice, nejen "moravské Hradčany" | zdroj: Helena Kalendová

Turista ovšem nalezne v Brtnici nejen zámek, ale také renesanční radnici, kapli Panny Marie Pomocné, šest votivních sloupů a dva barokní mosty, jeden před radnicí, druhý tzv. židovský pod zámkem. Na křesťanské polovině stály sochy, na židovské prý chyběly.

Židé se v Brtnici usídlili patrně již ve 14. století. Zdejší starobylá synagoga a škola podlehly asanaci koncem osmdesátých let 20. století, bylo totiž třeba pozemků pro stavbu nákupního střediska. Dnes si místo ní můžete prohlédnout jedině pamětní desku.

Do brtnické školy chodil i Josef Hoffmann (1870-1956), známá osobnost vídeňské secese, světoznámý architekt a designér první poloviny 20. století. Jezdíval do Brtnice pravidelně na prázdniny a jeho otec, vážený měšťan, zastával úřad zdejšího starosty po dobu téměř čtyřiceti let. V rodném domě, který rodina vlastnila po generace, najdete dnes muzeum.

V květnu 1942 byli brtničtí Židé hromadně deportováni do Terezína, nejstaršímu z nich bylo třiadevadesát, nejmladšímu pouhé tři roky. Z pekla koncentračních táborů se navrátili dva. Pro zajímavost - za okupace se někteří místní Židé zapojili i do protifašistického odboje, a to do odbojové organizace Obrana národa.

Na dvou brtnických židovských hřbitovech odpočívá několik předků "tety Joleschové", skutečné postavy z humoristických knížek spisovatele Friedricha Torberga-Kantora. Jejich autor ve svých vzpomínkách a tetiných průpovídkách zachycuje zaniklý svět kulturně propojené meziválečné Evropy.

Závěrem něco veselejšího - od roku 2009 stojí na brtnickém náměstí kovová socha medvěda. A kdo má zájem, může se zúčastnit amatérského běžeckého závodu s názvem Běh medvěda Brtníka. To aby se nezapomnělo, po kom nese městečko své jméno.