Tak jako Rabí proslavil Žižka s jeho ztrátou zraku při dobývání hradu, Velhartice mají svého Buška. A také Karla IV., což zvláště letos přijde vhod. Oba muži tu prý rádi a družně popíjeli. A jak to s jejich pobytem bylo doopravdy? Zaprvé jde o vymyšlený příběh z Romance o Karlu IV. od Jana Nerudy, což si ostatně mnohý z nás pamatuje ještě ze školních lavic. Zadruhé, Buškové byli ve skutečnosti dva - starší a mladší, otec a syn.

Velharticové (Vilharticové) byli starým českým rodem ze 13. století s erbem červené routové koruny. Bušek starší, důvěrník a zároveň osobní komorník Karla IV., zemřel v Meranu již roku 1337 při italském tažení. Na jeho místo nastoupil Bušek mladší, později nejvyšší maršálek královského dvora a nakonec i nejvyšší hejtman v České Horní Falci, patřící za Karlovy vlády k zemím Koruny české.

Právě tento Bušek vystupuje v Nerudově Romanci, kde si spolu s panovníkem notují při již několikátém poháru kyselého "prvního vína, které v Čechách zrálo". Inu, přece jen zdejší podmínky pro pěstování révy nebyly úplně srovnatelné s jižními kraji.

Nicméně jiné oblasti na tom byly ještě hůře, tak třeba v Británii se čtenáři satirického Punche ještě v 19. století bavili popisem popíjení anglického vína, ke kterému prý bylo potřeba čtyř osob – jedné oběti, dvou přidržujících a té, která nebožákovi vlila nápoj přímo do hrdla. Oproti tomu v Čechách byste dnes mohli ochutnat "Buška z Velhartic" – tak se totiž nazývá polosladké velkopavlovické víno v červené i bílé variantě.

Obec Velhartice, ležící mezi Sušicí a Klatovy, je zmiňována už ve 12. století. Vlastnit zdejší panství bylo dosti výhodné, v okolí se totiž nacházela ložiska stříbra i zlata. Však také hned vedle jsou hornické Hory Matky Boží s dodnes patrnými pozůstatky po hlubinné těžbě.

Velhartice, letecký pohled | zdroj: Profimedia

Samotný hrad na skalní vyvýšenině nad říčkou Ostružnou pochází z přelomu 13. a 14. století.  Vybudován byl v tzv. dvoupalácové dispozici. Gotický jižní palác byl při pozdějších přestavbách zabudován do renesančního "Huertova křídla", masivní torzo tzv. Rajského dvora z červenohnědé ruly můžeme vidět dodnes.

S věží zvanou Putna ho spojuje mohutný kamenný gotický most, středoevropský unikát. Délka 32 metrů, výška 10 metrů, čtyři lomené oblouky na širokých mohutných pilířích. Napojení zajišťovaly dva dřevěné padací můstky po obou stranách, které se v případě napadení vytáhly.

Mocný majitel s erbem "sviní hlavy"

V roce 1390 přešly Velhartice sňatkem na pány z Hradce. Nejvyšší purkrabí Menhart z Hradce byl velkým odpůrcem Jiřího z Poděbrad. Aby znemožnil jeho korunovaci, ukryl korunovační klenoty právě na zdejším hradě. Po Menhartově smrti se strážcem stal syn Oldřich, který je přemístil zpět na Karlštejn. Nakonec se ale přece Jiří z Poděbrad dočkal, a spolu s manželkou byl korunován roku 1458. Z královské koruny prý však tehdy vypadl jeden drahokam.

Důležitým vlastníkem hradu byl později Zdeněk Lev z Rožmitálu, jeden z nejmocnějších mužů své doby, pocházející z rodu Buziců s erbem "sviní hlavy". Zdeňkova teta Johanna byla druhou manželkou Jiřího z Poděbrad, tedy českou královnou.

Pan Zdeněk si u dvora rozhodně nevedl špatně. Propracoval se až k funkci nejvyššího sudího v Království českém a patnáct let nepřetržitě držel nejvyšší purkrabský úřad. Spravoval královy důchody a byl také jeho věřitelem.

Kromě Velhartic vlastnil Strakonice spolu s Blatnou, kde vystavěl známý vodní hrad, Zbiroh a Hořovice. Ač označovaný za třetího nejbohatšího dvořana v zemi, mezi jehož věřiteli byli mocní šlechtici i král, patřil zároveň k největším dlužníkům. Inu, životní styl renesančního velmože nebyl zrovna nenáročný.

Současníci ho popisovali coby člověka "lakotného a zpupného". Hrob tohoto významného muže, figurujícího dokonce mezi zvažovanými zájemci o český trůn po smrti Ludvíka Jagellonského, nalezneme v pražské Svatovítské katedrále.

Konec šlechty na hradě

Po třicetileté válce získal Velhartice generál Martin de Hoeff Huerta, stavitel zdejšího renesančního zámečku, neblaze proslulý tvrdou rekatolizací panství. Měl tak nedobrou pověst, že se dostal i do místních pověstí, např. v legendě "O deštivé louce" připraví podvodem za talíř sladké kaše tři chudé sirotky o dědictví. Jeho praktiky zřejmě nebyly zrovna čisté, nicméně zajímavé je, že na velhartickém panství zrušil robotu.

Hrad Velhartice | zdroj: Helena Kalendová

Posledními šlechtickými vlastníky byli Windischgrätzové, kteří hrad opustili roku 1945. Velhartice přebírá Sokol, Státní památková správa a od roku 1960 Západočeský krajský národní výbor, aby byly posléze předány do správy Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Plzni.

Dnes si rozlehlý hradní areál můžete podle libosti prohlédnout buď sami nebo s průvodcem, to když se chcete projít po slavném gotickém mostě, na který vás jinak nevpustí. Průvodcovských služeb je zapotřebí i k prohlídce palácových a věžních interiérů, nicméně  exteriéry s krásnými výhledy i bývalým hradním pivovarem jsou zcela vaše.

Krajinu okolo Velhartic si oblíbil také Jan Werich. Už roku 1938 si nechal podle návrhu Jiřího Trnky postavit u zdejšího pstruhového potoka chatu ve stylu staroanglických domků. Jezdíval sem se svou ženou Zdenkou a kolií Hérou rybařit, psát i odpočívat. Na návštěvu přijížděli hlavně přátelé "od kumštu" - Vlasta Burian, Ljuba Hermanová, Jaroslav Vojta, Zdeněk Štěpánek, Miroslav Horníček, historik Zdeněk Kalista a další.

Odtud také odvezli roku 1980 Jana Wericha do nemocnice, kde se již neprobral k vědomí. Poslední, co spatřil, bylo tedy jeho "údolí štěstí", jak prý svůj velhartický azyl nazýval.   

Zato velhartický hřbitov je proslulý neblaze. Právě sem umístil Karel Jaromír Erben své hororové dílko "Svatební košile", a dodnes se prý na štítu zdejšího hřbitovního kostelíka pravidelně objevují skvrny, připomínající dívčí tvář.