Posnídat, posvačit či poobědvat s přáteli či se svými blízkými v přírodě je pro leckoho synonymem léta, pohodičky a požitku. Co na tom, že se člověk o dobroty musí podělit s mravenci a že si nejednou přinese přisáté klíště?

Piknikování přitom není žádná nová móda. Libovali si v něm už staří Římané (ti mu říkali prandium) a Řekové (eranos). Hodování v přírodě spojené s odpočinkem se praktikovalo i ve středověku, většinou tehdy šlo o příjemné vyplnění pauzy během lovu. Velmi populární mezi obyčejným lidem bylo piknikování v otevřených královských parcích po Velké francouzské revoluci v roce 1789.

Francouzské slovo pique-nique se poprvé objevilo v jedné publikaci už v roce 1692 a je složeno z výrazů pro napíchnutí (piquer) a drobnost (nique). Výraz se tehdy ovšem používal pro skupinku lidí, kteří šli na jídlo do hospody, ale přinesli si vlastní víno.

Piknikový koš s prostíráním, nádobím, jídlem a pitím je naproti tomu britský vynález z 19. století. Tehdejší královna Viktorie si totiž výlety do přírody spojené s konzumací dobrot náramně užívala. Není tedy divu, že si autorství picnicu Britové nárokují pro sebe. Tento anglický pojem se ovšem v písemné podobě objevil až v roce 1748. A aby toho nebylo málo, v jednom švédském textu najdeme toto slovo dokonce ještě o deset let dříve, takže se samozřejmě i Seveřané pokládají za jeho původce.

Skutečný původ slova se tedy asi už nikdy nedovíme. Tak aspoň pro zajímavost uveďme, že jej převzala dokonce i japonština. Piku-nikku tedy neoznačuje nějakého dalšího šeredného pokémona, ale přesně to, na co si potrpí i v Zemi vycházejícího slunce: Debužírování a pohodička v přírodě.

A pokud vyrazíte na piknik, hlavně vedle jídla, pití a nádobí nezapomeňte na pořádnou deku. Snižuje riziko ušpinění, nachlazení, poztrácení příborů… a trochu snad zadrží i ty hmyzáky.