Vlak uhání krajem rozpadlých domů, seschlých stromů a větrem zmítaných luk. Místy, kde býval život, něčí domov. Zbyly jen paměti a kusy odrolené omítky. "Kdes všude byl můj blonďatej chlapče? Kdes všude byl můj blonďatej sne?" ozývá se z rádia hlas Roberta Křesťana.

Píseň utichne a pohlédnu na muže na protějším sedadle kupé. Obklopený kufry narvanými k prasknutí v klidu předčítá z hebrejsky psané knihy. Pak zvedne zrak, otevře ústa, rozkmitá jazyk a prolomí zeď odcizení. Vyptává se na mě, Čechy, Prahu.

"Na dovolenou?" zeptám se a muž neurčitě pohne hlavou. Pak odhalí svou cestu životem. "Pocházím z malé izraelské osady. Posledních několik let jsme se ženou pobývali v Číně. Na pár dní jsme pak odjeli do Evropy. Domů už se vrátit nemůžeme, oblast našeho domova je uzavřená kvůli koronaviru."

Naproti mně tak sedí dva uprchlíci před katastrofou, kterou nemohli zastavit, ale museli kvůli ní opustit místo, kde plakali, radovali se a milovali. Teď hledají svůj domov v Čechách. Vědí o dlouhé židovské tradici a mystickém zázemí "města na prahu".

Mezitím se na stránkách novin množí zprávy o uprchlických táborech a děsivých podmínkách lidí v nich. Lidských bytostech, které ztratily domov. Bytostech, které se liší od mých protisedících jen místem původu a počtem bankovek v peněžence.

Nenávistné titulky o migrantech, kteří nám chtějí vzít práci (kterou nikdo dělat nechce) a spát s "našimi" ženami, se zaštiťují nacionálním cítěním. Jenže národní hrdost se dá jen těžko postavit na roveň nesnášenlivosti.

Jeden z největších hermetiků první republiky Jan Kefer se považoval za zaníceného nacionalistu. Na začátku války odmítl žádat o německé občanství, které mu mohlo zachránit život, jelikož se cítil být hrdým Čechem. Namísto toho údajně vykonal tři magické rituály na obranu vlasti a zničení třetí říše i samotného Adolfa Hitlera. Nechránil však jen "svůj národ", ale všechny, které mohl: Židy, Čechy, Romy, sudetské Němce. Jeho silný vztah ke křesťanství v něm podnítil lidskost a lásku ke každému živému tvoru.

"Hranice už nejsou. Hranice jsou v nás," píše básník Jan Těsnohlídek. Hranice jsou nicméně třeba. Jen je musíme stavět na správných místech. Nemyslím světové strany - západ, východ, sever, jih. Musíme razantně postavit zdi nenávisti, rasismu a zlu.

Mnozí první budou poslední a poslední první

Brazilský krajně pravicový prezident Jair Bolsonaro směřuje ke genocidě původních obyvatel amazonských pralesů. Rusko sestavuje seznamy homosexuálů, které slouží jako verdikty smrti. Po celé Evropě i Americe se ničí židovské hřbitovy, nenávistná hesla kryjí stěny synagog a mešit. Mírové dílo Adolfa Hitlera, Co řekli naši velikáni o Židech, Hitlerem napsaná Druhá kniha nebo mediálně propíraná Jedovatá houba – to jsou jen některé z titulů nakladatelství Guidemedia s antisemitským obsahem, za nímž stojí neonacisté. Raději už nemluvě o hrůzách na území Číny. Seznam by mohl pokračovat donekonečna. Stačí se každé ráno projít kolem trafiky s novinami.

Je třeba vystavět silné hranice, vysoké zdi, neproniknutelné bariéry. Nikoliv proti běžencům ze zemí zmítaných válkou. Nikoliv proti lidem hledajícím domov. Ale proti nenávisti, zlu a smrti. Ultrapravicoví extremisté a neonacisté se s oblibou zaštiťují křesťanskými hodnotami. Budiž. Připomeňme si dva krátké biblické verše: "Mnozí první budou poslední a poslední první." A: "'Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.' (…) Král odpoví a řekne jim: 'Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.'"

Chceme-li, držme se ve vztahu k běžencům křesťanských hodnot. Chceme-li, mějme vlastenectví v srdci: pak ale musíme o svou zemi pečovat jako o svůj příbytek, ve kterém přebývá klid, vstřícnost, s místnostmi pro hosty, které přijmeme jako vlastní bratry.