Berlín, město dekadence a volnosti. Dorazil jsem do něj dva dny po nejvýznamnějším židovském svátku Jom Kipur (Den smíření). Vystoupil jsem ze dveří vlaku, ale nedýchl na mě berlínský duch svobody. Sevřel se mi hrtan, v srdci bodlo. Rozhlédl jsem se. Na každém rohu policejní jednotky s automatickými puškami. Město zahalila mlha a déšť. Německé metropole tou dobou zachvátily hrozné dny.

I tak se označuje několikadenní období mezi Jom Kipurem a Roš ha-šana (Novým rokem). Židé se káli v synagogách, zatímco pravicoví extremisté rozsévali nenávist a smrt. V samotný Den smíření, kdy se Židé v celém světě vyznávají ze svých hříchů, stanul před synagogou v Halle pravicový extremista Stephan Balliet. Muž oblečený do maskáčů, vyzbrojený automatickou zbraní a výbušninami začal útočit ve chvíli, kdy se uvnitř modlilo až 80 věřících. Od smrti je dělila a zachránila bezpečnostní opatření budovy. Muž přesto "po cestě" zavraždil dva náhodné občany. Celý svůj útok zaznamenával. Před začátkem atentátu angličtinou se silným německým přízvukem na záznam řekl, že nevěří v existenci holocaustu a nenávidí feminismus, jenž podle něj vede k nízké porodnosti na Západě a následné masové imigraci.

I kvůli videozáznamu býval útok často srovnáván se střelbou v novozélandském městě Christchurch, kde zahynulo nejméně 49 lidí. "Tyto osamocené jedince spojuje ideologie, víra v konspirační teorie a internetová extremistická fóra," komentoval událost redaktor týdeníku Respekt Tomáš Lindner.

Smutek vznášející se nad městem rozťalo až slunce a noční Light Festival hlásající lásku a bratrství v desítkách světových jazyků. Stejně jako nápisy na kavárnách v Drážďanech, kam jsem se z hlavního města den nato vypravil. Zde před pár dny vyhlásila saská metropole "stav nacistické nouze" v reakci na srazy a trestné činy pravicových extremistů.

"Drážďany by měly na základě přijaté rezoluce více podporovat demokracii v každodenním životě a lépe chránit menšiny a oběti krajně pravicového násilí," napsal iRozhlas.cz. V roce 2018 napočítal Spolek RAA Sachsen (který pečuje o oběti násilných činů spáchaných přívrženci krajní pravice) v Drážďanech 60 trestných činů spáchaných pravicovými extremisty. Oproti předešlému roku stoupl počet takových násilností téměř o pět procent.

Do Prahy jsem se vrátil procházkou kolem malostranského obchodu se suvenýry, který prodával gumové masky Adolfa Hitlera. (Majiteli vypověděla městská část před pár dny smlouvu.)

Jako bych při své třídenní cestě kráčel ve šlépějích pravicových extremistů. Mohlo by se zdát. Jenže problém není ani zdaleka jen "čecháčkovskou" a německou záležitostí. Nedávno informoval Náboženský infoservis Dingir, že američtí Židé mají strach z narůstajícího antisemitismu. Zpráva vycházela z výzkumu American Jewish Committee a průzkumu agentury Pew Research Center. Text uvádí, že 38 procent respondentů považuje antisemitismus v dnešní americké společnosti za 'velmi závažný' problém, 50 procent za 'spíše závažný'. Diskriminaci vůči Židům v nějaké formě vidí 64 procent americké populace napříč politickým spektrem (oproti roku 2016 jde o nárůst o 20 procent). Dvaaosmdesát procent dotázaných například uvedlo, že nějakým způsobem diskriminovaná je také muslimská menšina. Polovina dotázaných má pocit, že diskriminováni jsou i evangelikální křesťané.

Strhnout zdi nenávisti

Osmdesát let od začátku druhé světové války. Třicet let od pádu berlínské zdi. Třicet let od sametové revoluce. Ale také jednaosmdesát let od Křišťálové noci. Není to ani týden, co na její výročí vylepili pravicoví extremisté v Dánsku a Skandinávii žluté hvězdy, které byli Židé nuceni nosit za dob holocaustu, hebrejsky nazývaného šoa. V překladu zlo, nespravedlnost. Ty rostou každým dnem.

Nenávist se rozlévá jak tekuté magma do všech společenských skupin. Výstižně situaci zachycuje rapper Bonus ve svém songu Dětem: "Prohlídni si svojí rodinu / prej fotr po třech pivech žene čmoudy do plynu / a ty mi opravdu chceš / tvrdit že to nejsou rasisti / táta je jen přichcanej / že to tak přece nemyslí / já vim - a tohle platí většinou i na známý /dyť oni nejsou takový jenom jim vaděj cikáni / rákosníci, negři, židi, ukrajinci, rusáci / anarchisti, levičáci, buzny, lesby, skejťáci / homelesáci, technaři, metalisti, důchodci / a taky všechny svině, který přišli o práci."

Tekutý hněv nabírá nové podoby a posílá světu stejnou zprávu jako už tolikrát: z historie jsme se nepoučili. Hněv je nová komodita volného trhu, tak snadno dosažitelná, natolik výmluvná. "Mír je jen přestávka mezi válkama," píše spisovatel Jaroslav Rudiš. A hudebník Nick Cave: "Násilí není to, co lidi odlišuje, ale hranice, kam až je člověk ochoten zajít."

Kdy jindy, než u příležitosti tolika proher i výher lidství je čas poučit se ze své vlastní historie? "Strhněte tu zeď," zahlásil v osmdesátých letech Ronald Reagan. Teď deklaruji já: Strhněte tu zeď oddělenosti a nenávisti. A vystavte nepropustné hranice zlu. Ať už je totiž zlo banální, neznalé nebo prostě zákeřné, vždy z něj nakonec povstane nenávist a násilí.

Největší zbraní je láska a solidarita. A nenechte se zmást, nestačí se zastat Židů nebo muslimů, Syřanů nebo imigrantů. To jsou jen dílčí výstřelky, chvilkový pablesk lidskosti. Chceme-li změnit svět, musíme změnit svá srdce. Být vzájemní bez rozdílů, krýt záda každému člověku, který s námi kráčí po této zemi. Chceme-li zastavit tekutý hněv, musíme nejprve rozlít svou solidaritu, a to bez výjimek. Jak píše básník Robinson Jeffers: "Pošetilci, vy ještě pořád válčíte?"