Koncem 80. let posílila v Maďarsku pozice reformních komunistů a byla nastolena otevřenější zahraniční politika. Na jaře 1989 začali Maďaři odstraňovat z hranic elektronické signalizační zařízení a rušili pohraniční pásmo.

Polopropustná hranice lákala mnoho východních Němců, kteří toužili po odchodu na Západ, především do Spolkové republiky Německo. A mnozí touto, tehdy stále nelegální, cestou začali svůj sen realizovat. Od května do srpna jich do Maďarska dorazily tisíce.

Kempy poblíž hranic praskaly ve švech. Některým občanům Německé demokratické republiky (NDR) se útěk podařil, jiným ne. V půli června nicméně Maďarsko poté, co se připojilo k ženevské konvenci o uprchlících, přestalo vracet do NDR Němce zadržené při přechodu hranice.

To vedlo k přílivu dalších lidí, kteří se rozhodli to risknout. Ostatně v západním Německu je čekal výrazně snazší start než emigranty z jiných států, kromě toho tam mnozí měli i příbuzné.

Jednání Maďarska a NDR o tom, co s uprchlíky udělat, byla bezvýsledná, nezasáhl ani Sovětský svaz. V sobotu 19. srpna 1989 se konal na hranicích poblíž města Šoproň takzvaný Panevropský piknik. Původně to měla být pokojná akce, během níž si Maďaři, Rakušané a východní Němci posedí u ohně a opečou buřty. Na pár hodin se též měla otevřít hranice, aby ji přešly delegace z obou zemí, a demonstrovaly tím dobré vztahy.

Akci iniciovala maďarská opozice a Otto von Habsburg, tehdejší poslanec europarlamentu, předseda Panevropské unie a syn posledního rakouského císaře a uherského krále. Zároveň však přípravy doprovázela masivní letáková kampaň a informovalo o ní i vysílání Rádia Svobodná Evropa.

Převalili se do Rakouska

Nakonec "na piknik" dorazily v trabantech i pěšky stovky východních Němců, kteří se s delegací doslova převalili přes hranici. Maďarští pohraničníci ani přítomní agenti různých komunistických zemí nezasáhli. A tak se v onen horký srpnový den během tří hodin podařilo uprchnout asi tisícovce lidí, kteří v Rakousku nastoupili do přistavených autobusů a vyjeli vstříc svobodě.

Nicméně o pouhé dva dny později, v noci z 21. na 22. srpna, na hranici zahynul architekt Kurt-Werner Schulz, o němž se mluví jako o poslední oběti železné opony. I jeho smrt, společně s rostoucím počtem přeživších uprchlíků, ovlivnila to, že se události daly do pohybu.

Pětadvacátého srpna následovalo tajné setkání tehdejšího spolkového kancléře SRN Helmuta Kohla a ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera s maďarským premiérem Miklósem Némethem a šéfem diplomacie Gyuolou Hornem.

Nakonec bylo stanoveno, že východní Němci, kteří chtějí na Západ, tak budou moci učinit. Jedenáctého září hranici přejely první nacpané autobusy, v následujících dvou dnech do Rakouska přešlo na 15 tisíc Němců.

Místo do Maďarska do Prahy

Vznikl tak koridor, který odporoval dosud platným pravidlům v rámci východního bloku. Východoněmecká Honeckerova vláda následně zrušila platnost cestovních dokladů svých občanů pro Maďarsko. Jenže Němci, kteří se do Maďarska už nedostali, zvolili jinou taktiku. Vyrazili na západoněmecké ambasády ve Varšavě, a především v Praze.

Do Prahy se sjížděli uprchlíci už od srpna, právě v září jich však masivně přibylo - jednotlivců i celých rodin. Svá auta zaparkovali poblíž ambasády a zamířili na její pozemky. V centru Prahy pak zůstala spousta opuštěných trabantů a v prostorách Lobkovického paláce nakonec tábořilo čtyři a půl tisíce lidí.

Jediný odpor ze strany Československa přišel ve chvíli, kdy ambasáda požádala o poskytnutí prostor se statusem exteritoriality pro ubytování uprchlíků - neúspěšně.

Situace se nicméně rychle stávala neúnosnou. Naprostá většina uprchlíků nepřistoupila na přísliby beztrestného návratu a rychlého vyřízení žádosti o vystěhování ze strany NDR. Naopak, přijížděli další lidé. Blížil se podzim, hygienické podmínky se zhoršovaly. Do pohybu se dala mezinárodní jednání a východoněmecké politické vedení nakonec částečně přistoupilo na navrhovaná řešení.

Třicátého září 1989 tak výše zmíněný západoněmecký ministr zahraničí Genscher přijel do Prahy a vystoupil na balkon Lobkovického paláce. Tábořícím lidem pak oznámil, že mohou odcestovat do SRN, což vzbudilo nadšení a jásot. Mělo to však háček.

Honeckerova vláda požadovala, aby byl vlak vypraven přes Drážďany a Plavno, tedy východní Německo. Mnozí uprchlíci se báli, že vlak neprojede, Genscher je však ubezpečoval, že přejezd bude bez problémů. První vlak vyjel ještě téhož večera a jeho pasažéři dorazili do cíle - západoněmeckého Hofu - následujícího dne brzy ráno. Poslední, pátý spoj byl vypraven 1. října navečer.

Československo však vzápětí zažilo ještě další dvě vlny exodu východních Němců. Osm tisíc lidí odjelo mezi 4. a 5. říjnem dalšími vypravenými vlaky do SRN. Tyto přejezdy provázely střety demonstrantů a policistů v Drážďanech.

V následujících dvou týdnech sice bylo východním Němcům ze strany jejich domovského státu značně ztíženo cestování do Československa, opatření však padlo 18. října po nástupu Egona Krenze.

Uprchlíci z třetí vlny už ale nakonec, po dohodě Československa a NDR, odjeli volně. První vlak vypravený přímo do SRN opustil Prahu 4. listopadu, řada lidí z desítek tisíc uprchlíků však vyrazila už vlastními vozy.

Devátého listopadu 1989 padla berlínská zeď.