Danuše Muzikářová oslavila pouhých pár týdnů před osudným dnem osmnácté narozeniny. Vyučila se krejčovou, byla zasnoubená a dle pamětníků uvažovala o studiu módního návrhářství. Měla výtvarné nadání.

Když 21. srpna 1969 vyrazily do brněnských ulic tisíce lidí a proti nim nastoupily ozbrojené síly, šla se svou sestrou Jaroslavou za kamarádkou, aby domluvily plánovaný výlet. Domů se však ten večer vrátila jen Jaroslava.

Během dne byly použity proti demonstrantům vodní děla, slzný plyn a nakonec začaly padat i výstřely. V davu lidí prchajících na současné Moravské náměstí se v podvečer sestry rozdělily. Pak byla Danuše v Rašínově ulici postřelena do hlavy.

Podle pamětníka Aloise Kocourka padala, aniž by se jakkoliv chránila. Naložil ji do auta, které ji odvezlo do nemocnice, bylo však pozdě. Dívka zemřela krátce poté, co byla postřelena.

Tehdy její zkrvavený obličej zachytil fotograf západoněmeckého týdeníku Quick, snímky v zahraničí vyšly za několik týdnů.

Kulka, která se ztratila

To, že je jejich dcera mrtvá, se Muzikářovi dozvěděli ještě téhož večera. Její tělo našli v jedné z brněnských nemocnic. StB chtěla zabránit tomu, aby byl pohřeb Muzikářové veřejný, nakonec na něj ale přišly stovky lidí.

Danuši zabila kulka ráže 7,65 mm, která se však "ztratila", a nakonec byl vydán i příkaz shora, aby bylo vyšetřování zastaveno.

Její otec Jaroslav Muzikář pokračoval v hledání vraha na vlastní pěst. Po roce 1989 podal trestní oznámení a do pátrání se pustili i odborníci.

Mluvilo se o tom, že Danuši mohla zabít zbloudilá kulka vypálená příslušníkem Lidových milicí. Později však také přibylo svědectví o mladém, tmavovlasém kapitánovi Veřejné bezpečnosti, který střílel do vzduchu a do demonstrantů. Některé důkazy zmizely, nebylo možné dohledat ani evidenci služebních zbraní z té doby.

Vedle Danuše v nemocnici leželo i tělo Stanislava Valehracha. Osmadvacetiletý dřevomodelář a trenér dorosteneckého týmu hokejistů se na demonstraci vypravil kvůli obavám o své svěřence.

Kolem sedmnácté hodiny milicionáři spustili výstražnou palbu v Orlí ulici. Valehrachovi prostřelili srdce. I s ním se později rozloučily stovky lidí a pohřeb opět sledovali tajní policisté.

Zabili ho u stánku s květinami

Úplně nejmladší oběť srpna 1969 zemřela v Praze. Čtrnáctiletý Bohumil Siřínek pocházel z Mladotic u Písku a chodil ještě na základku. Přes hlavní město jen projížděl, byl s kamarády na prázdninovém čundru. Postřelil ho neznámý milicionář 21. srpna kolem deváté hodiny večer na Tylově náměstí.

Tehdy tisíce demonstrantů zastavily postup policie právě na náměstí a v dolní části Vinohrad, skupina milicionářů se obávala odříznutí svých jednotek. Stříleli pro výstrahu.

Tehdy se Siřínek, který vše pozoroval od stánků s květinami a buřty, sesunul k zemi. Střela mu těžce poranila žaludek, játra, střeva a levou ledvinu, později se u něj rozvinul i zánět pobřišnice. Zemřel 24. srpna.

Pouze pár desítek metrů a chvil od sebe zahynuli již 20. srpna večer osmnáctiletý František Kohout a jen o rok starší elektrikář Vladimír Kruba. Kohouta, který byl zednický učeň, postřelili milicionáři v Králodvorské, Krubu v Rybné ulici.

I vyšetřování čtyř dalších úmrtí byla během roku 1969 zastavena. Rodiny obětí se ocitly pod tlakem Státní bezpečnosti, Roman Siřínek, bratr Bohumila Siřínka, nemohl studovat vysokou školu a později emigroval. Jména mrtvých byla tabu.

Dva a půl tisíce zatčených

Při demonstracích v Praze, Brně, Liberci a dalších městech bylo vážně zraněno 49 lidí, 24 z nich v důsledku střelby. Někteří si nesli následky do konce života.

Během několikadenních protestů bylo zatčeno přes dva a půl tisíce lidí. Již 22. srpna byl přijat takzvaný pendrekový zákon, který brutální zásahy proti demonstrantům legalizoval a na jehož základě bylo odsouzeno 1526 lidí.

Proti demonstrantům stáli vojáci, příslušníci Veřejné bezpečnosti, oddílů ministerstva vnitra a zmínění milicionáři. Zatímco milicionáři si dle pamětníků počínali nejbrutálněji, vojáci, často základní služby, naopak jednali spíše s nechutí a někdy nechali demonstranty uprchnout.

Krvavé potlačení demonstrací bylo pro mnohé zdrcující. Rok po tragédii srpnové okupace útočili v ulicích Čechoslováci na Čechoslováky. Z příslušníků ozbrojených složek nebyl nikdo souzen.

Oběti srpna 1969 dnes připomínají pomníčky a pamětní desky.